Recenze: Stephen Chbosky – Ten, kdo stojí v koutě

• 

Vytvořeno 14. 5. 2017 1:00

Autor: Zuzana Boháčová

Úspěšná prvotina Ten, kdo stojí v koutě amerického spisovatele Stephena Chboskyho vyšla v originále už v roce 1999. O třináct let později se pod autorovou režií dočkala stejnojmenného filmového zpracování, které je v Česku možné najít také pod názvem Charlieho malá tajemství. V témže roce vyšel u nakladatelství Slovart český překlad románu. Jeho děj je zasazen do začátku 90. let. 20. století, tedy do období, kdy každá rodina měla místo mobilního telefonu pevnou linku a počítače ještě nepatřily do běžného vybavení domácnosti, což se v knize samozřejmě odráží.

Příběh je psaný formou dopisů, které zaznamenávají rok života hlavního hrdiny Charlieho. Začal je psát po smrti kamaráda ve snaze pochopit neustále se prolínající pocity smutku a radosti. A přestože je adresuje někomu konkrétnímu, někomu, koho oslovuje „milý příteli“, čtenář se až do konce nedozví, komu jsou ve skutečnosti určené. Díky ich-formě a způsobu vyprávění to vypadá, jako by Charlie skrze ně oslovoval každého čtenáře a vyvolával v něm dojem, že právě on je jeho důvěrníkem. Ten si tak poměrně lehce najde cestu k dospívajícímu hrdinovi, který se mu svěřuje se svými zážitky a úvahami. A krátké kapitoly čtenáře podněcují k jejich sdílení.

Charlie je introvert, který tiše pozoruje lidi kolem sebe. Je hloubavý a často ztracený v nekonečném víru vlastních myšlenek, to ho staví do role podivínského outsidera. Kromě toho je často až přecitlivělý a nechává se přemoct pláčem bez ohledu na to, kde nebo v čí přítomnosti se zrovna nachází. Nedělá mu problémy upřímně popsat svoje pocity a dát najevo, že se necítí dobře.  Z jeho samotářského světa se ho pokouší vytáhnout vnímavý profesor angličtiny Bill, jenž v něm vidí nikým neobjevenou výjimečnost. Díky pozornosti, kterou Charliemu poskytne, se mezi nimi postupem času vytvoří křehké pouto přátelství. Na jednu stranu Bill prostřednictvím knih a esejů podněcuje Charlieho nadání, ale na druhou se mu snaží poradit, jak se více začlenit mezi své vrstevníky a nebát se poznávat život.

„Vždycky tolik přemýšlíš, Charlie?“
„Je to špatný?“ Chtěl jsem jenom, aby mi někdo řekl pravdu.
„Nikoliv nezbytně. Jenomže někdy se lidé uchylují do světa vlastních myšlenek, aby se nemuseli zapojit do skutečného života.“ 
„A to je špatný?“
„Ano.“
„Ale já myslím, že se zapojuju. Ty si snad myslíš, že ne?“ (str. 31) 

A Charlie se jeho radami začne řídit. Vystoupí z bezpečného a důvěrně známého kouta a zkouší se zapojit. A překvapivě brzo se mu to začne dařit. Seznamuje se s totiž se Sam a Patrickem, nevlastními sourozenci, kteří jsou o pár let starší než on. Pro všechny tři je tohle setkání zásadní. Sam je dívka s minulostí plnou pochybných známostí, která Charlieho okamžitě očaruje. Patrick je nešťastně zamilovaný gay. Oba se Charlieho ujmou a vezmou ho do party, ve které se poměrně rychle dočká přijetí, jemuž vzhledem ke své povaze příliš nerozumí. A záhadou to bude nejspíše i pro čtenáře. Skoro se nechce věřit, že by to u někoho podobného ražení mohlo jít tak lehce. Bez posměšků, arogance, zahrávání si a šikanování. Charlie zažívá první zkušenosti s láskou i drogami a ochutnává pomíjivou bezstarostnost. V Sam a Patrickovi nachází dvě spřízněné duše, pro které je ve jménu přátelství ochotný potlačit i vlastní pocity. Chová se k oběma natolik nesobecky, až tím do jisté míry snižuje vlastní hodnotu.

Nové zkušenosti jsou opojné, ale zároveň v Charliem probouzí vzpomínky, o kterých nemluví a které má ukryté hluboko v sobě. Čtenář tak postupně odhaluje, co se skrývá za jeho panickými stavy, úzkostmi a sklony k depresím. A jsou tajemství, o kterých ani sám hrdina netuší, že je nosí v nitru. Charlie je trochu kontroverzní postavou. Pro mnohé nebude těžké si ho oblíbit, snadno totiž vyvolá ochranitelské pocity. A není to způsobeno pouze jeho situací, ale i skutečností, že působí hodně nevyspěle. Nejsem si ovšem jistá, jestli tohle byl autorův záměr. Navzdory předestírané bystrosti je Charlieho vyjadřování a chování často až nevinně dětské. A vzhledem k jeho věku to působí rušivě a v kombinaci se sklony k plačtivosti a téměř pohádkovým způsobem, kterým se začlenil mezi starší středoškoláky, to snižuje věrohodnost jinak autenticky podané výpovědi o jeho životě.

Ten, kdo stojí v koutě není kniha nabitá převratným dějem. Je víceméně poklidnou plavbou, která i zásadní okamžiky popisuje věcně a stručně. Žádné vyhroceně podané chvíle a střety v ní nenajdete. Nejde v ní o situace jako takové, ale o to, co mají sdělovat. Vše podstatné se ukrývá mezi řádky ve zdánlivě běžných momentech. Je románem o vztazích, rodinných vazbách, o tom nevyřčeném. Jde v ní o porozumění okolního světa, pochopení těch nejbližších, utváření vlastních názorů a naleznutí svého místa. Ani jedno ze zmíněného není lehké. Zvláště pro dospívajícího s poraněnou duší. A i když je obestřena mlhou melancholie, která i po dočtení ulpívá na patře, skýtá naději.