Recenze: Olivier Bourdeaut – Čekání na Bojanglese

• 

Vytvořeno 4. 12. 2017 0:00

Autor: Lucie Sigmundová

Pokud bych Čekání na Bojanglese měla k něčemu přirovnat, byla by to jiná kniha z dílny nakladatelství Plus. Má také sytě žlutou obálku a trošku delší název Kdy bude konečně zase všechno takové, jaké to nikdy nebylo. Ač do druhé jmenované by se Bourdeautova novinka vešla dvakrát, mají společné mnohem víc než zářivé barvičky.

Čekání na Bojanglese připomíná Meyerhoffa  už základní premisou. Tou je nostalgické ohlédnutí se za dětstvím hlavního hrdiny a vztahem jeho rodičů, na který je zpětně nahlíženo tehdejší dětskou optikou. Ale zatímco u Meyerhoffovy knihy dodával nevšednosti dětských let pobyt na psychiatrické klinice, Bourdeautovo Čekání na Bojanglese vsází na nevšední vztah ústředního páru. Dvojice, která se rozhodla prožít svůj život v bezstarostném šílenství. Nekonvenční rodiče žijí jako bohémové – bez ohledu na jakákoli pravidla a konvence. Jejich manželství je, především zpočátku, jedna velká nádherná jízda: večírky, opojné prostředí, přátelé a tanec. Protože dokud se tančí, je svět ještě v pořádku.

Také Čekání na Bojanglese pracuje s tragikomikou. V těch předkládaných vzpomínkách se mísí nostalgie s okouzlením, a pokud znáte hit Niny Simone Mr Bojangles, bude se vám do toho všeho plést i hudba. Kniha díky tomu získává své poetické kouzlo, nebo řekněme zvláštní naladění, neboť Simonina píseň „zní” od první až do poslední stránky. Takže pokud se k vašim uším ještě nedonesla, doporučuji si trochu zagooglit. Tato kniha je místy dojemná a smutná, místy se Bourdeautovi daří vykouzlit čtenáři na tváři mírný úsměv. Víc toho nečekejte, ovšem je pravda, že akce s punčochou pobavila v nejvyšší míře.

Právě v tomto se Bourdeaut a Meyerhoff sbližují – nostalgii s hořkostí střídá ve větší či menší míře situační komika. Pokud se vám zamlouvalo, jak je vystaven příběh knihy Jaké to nikdy nebylo, bude se vám pravděpodobně líbit i Bojangles. I když možná právě proto přijdete o moment překvapení, protože poznáte podobnou šablonu i styl vyprávění.

Co se tady liší především, je zpracování vztahu rodičů. Jejich taneční kroky v rytmu Mr Bojanglese dávají vyniknout bezmezné lásce, která nezná hranic. Takže přes všechna příkoří osudu (matka postupně propadá duševní nemoci), je to stále okouzlující, romantickou dušičku hladící příběh.

V zásadě lze o Bojanglesovi říct, že jde o milou záležitost. Útlá knížka se čte díky nenáročnému vyprávění velmi dobře. Rychlejší čtenář to zvládne za jeden večer, ti pomalejší za dva tři. Ale přece nejde o nic přelomového – „jen” o další z řady hořkosladkých jednohubek pro snílky. Pokud bych z těchto dvou knih měla vybrat, přece jen bych volila Meyerhoffa. Protože se nebojí jít o kousek dál do krajnosti a je výraznější jak v komice, tak v nelítostné konfrontaci s realitou. Jednotlivé vzpomínky jsou propracovanější a vygradované, proto také kniha jako celek funguje mnohem lépe.

Na závěr ještě musím pochválit krásný vizuál, jdoucí ve šlépějích toho nejlepšího z pop artu. Tančící dvojice na zářivě žlutém pozadí evokuje The Kiss od Roye Lichtensteina a kouká se na ni tak dobře, že si ji budete chtít vystavit.

Název knihy: Čekání na Bojanglese
Autor: Olivier Bourdeaut
Nakladatelství: Plus
Místo vydání: Praha
Rok vydání:  2017
Vydání: první
Počet stran: 168
ISBN:  978-80-259-0675-0