Recenze: Michal Šanda, Ondřej Böhm – Údolí

• 

Vytvořeno 8. 2. 2018 0:00

Autor: Jiří Lojín

A jak řekli, tak udělali. Tak vznikla kniha Údolí, pod níž je v jedné verzi podepsán Michal Šanda a ve druhé Ondřej Böhm, Šandova literární postava. Obsah zůstal totožný, ostatně tak se spolu dohodli. Vždyť zásluhu měli oba – jeden psal, druhý prožíval.

Žádná z knih Michala Šandy, kterou jsem držel v ruce, nebyla úplně obyčejná. Autor do nich vždy vložil nějaký originální detail, komplikovaný jinotajný titul, mystifikaci, neobvyklou koncepci či podobně. V případě Údolí vytvořil dvojknihu s totožným obsahem, a to není jediná zvláštnost.

Děj knihy, pokud se o ději dá vůbec hovořit, se odehrává v zapomenutém údolí, v němž je lom s krasovou jeskyní a útulná hospoda nedefinovatelné cenové skupiny. Relikt z dávných dob, kde Ondřej čepuje pivo a schází se tam – řečeno slovy Švejka – různá dobrá společnost. Zkombinujeme-li štamgasty rozličné úrovně, kteří se spolu spokojeně opíjejí nehledě na původ, vzdělání i práci, a hospodského, přemýšlivého latentního literáta, dostaneme atmosféru podobnou Hrabalovým knihám. Michal Šanda se však Údolím hlásí spíše k Johnu Steinbeckovi, zejména k jeho knize Na Plechárně. V textu objevíme pasáž, popisující první setkání s touto knihou, a dokonce i několikastránkovou citaci.

S listy autor zachází velmi volně, pro orientaci v textu je vhodné sledovat číslování, naštěstí je velmi výrazné, lze říct, že dominantní. Občas některá strana chybí, objeví se někde na konci, nebo je vložen třeba list již zmíněného Steinbeckova románu. Autor spojuje text s postavami, nechává je volně žít a vnímat, že jsou jejich osudy nějakým způsobem ovlivněny autorem, tvůrcem. Podobnou koncepci lze najít v postmoderní literatuře, třeba v knihách Jiřího Kratochvila. V každém případě je podobná konstrukce náročná na citlivé zapracování do textu, ale Michal Šanda to zvládá bravurně.

Ryby a jejich lov je evidentně velkou láskou Michala Šandy a není náhodou, že i v Údolí se tento motiv objevuje. Nejde o žádné násilné začlenění do textu, k postavám se rybářský prut přirozeně hodí, stejně jako vyprávění o lovu kaprů ve vesnici zatopené kvůli protrženým hrázím rybníků.

Michal Šanda má dar psát přirozeně, slova jeho textů plynou bez násilných formulací čistě, hladce a srozumitelně, i když mu není cizí poetika, jde ale o poetiku obyčejných věcí, vyjadřovanou obyčejnými slovy. Stejně dobře a zkušeně zvládá autor přímou řeč, dialogy postav, formovaných prostředím hospody, v níž tráví podstatný kus svého života.

Číst knihu Michala Šandy přináší potěšení. Text se netváří jako kdovíjak vážná literatura, ale určité poselství v ní čtenář najde. Co s ním udělá, je čistě jeho věc, protože autor k němu nezaujímá jednoznačný názor. Lze sice vycítit větší sympatie k zaplivané hospodě se starou duší, než k podnikatelskému záměru Mamutlandu, ale to nechť každý posoudí sám.