Recenze: David Mitchell – Hodiny z kostí

• 

Vytvořeno 12. 2. 2018 0:00

Autor: Jitka Culková

David Mitchell se vrací k tématu reinkarnace duší, kterou využil už ve svém slavném románu Atlas mraků. Nový románový opus Hodiny z kostí má stejně jako Atlas mraků v každé části jiného vypravěče, ten však není hlavní postavou románu, ani reinkarnovanou duší, jak tomu bylo v Atlasu mraků. Hodiny z kostí, resp. jednotlivé románové části, propojuje postava Holly Sykesové. Ač jednotlivé kapitoly vypráví pokaždé jiná postava, dříve nebo později se ukáže, že její život je nějak spojen právě s Holly.

 

První část je z poloviny osmdesátých let a Holly je patnáct, má staršího přítele, neshody s matkou a geniálního bratra, který má podivné záliby, jako například kreslit složité labyrinty nebo poslouchat čínské rádiové stanice. I Holly má jisté neobvyklé zážitky, mezi které patří návštěvy tajemné a krásné madame Constantinové. Žena, kterou nikdo jiný nevidí a neslyší, navštěvuje Holly v jejím pokoji a má podivné znalosti o jejím životě.

Další části vypráví Hollyin milenec, kamarád nebo otec její dcerky. Každá kapitola má vlastní styl vyprávění a odehrává se v jiném čase. Román plyne chronologicky a postupně se dozvídáme všechny životní peripetie Holly Sykesové. Kromě běžných starostí i to, že má jisté schopnosti, kterých chtěla madam Constantinová využít. Jak příběh plyne, tak se také ukazuje, že krásná madam není dobrý člověk. A vlastně ani není tak docela člověk. Na pozadí životních osudů Holly Mitchell rozehrává tajemnou válku mezi atemporály. Atemporálové jsou „lidé“, kteří umí obelstít smrt. Jedna skupina tak činí přirozeně, po smrti lidského těla se reinkarnuje do těla umírajícího dítěte a v něm pak se všemi vzpomínkami na předchozí život žije dál. Druhá skupina si oddaluje smrt vysáváním duše z lidí, kteří jsou obdařeni jistými parapsychologickými dovednostmi. Takto nadaná byla i Holly, a proto byla určena k potravě „zlých“ atemporálů.

Promyšlenost atemporálů i lidských příběhů je obdivuhodná. Mitchell si vyhrál s reinkarnací a popisem problémů, které přináší. Např. když se duše, která prožije život jako muž, znovuzrodí v malé nevolnické holčičce v Rusku 18. století.

To, že každou kapitolu vypráví jiná postava, dává Mitchellovi možnost vyjadřovat se k různým tématům a zavést čtenáře na atraktivní místa. Navštívíme tak literární festivaly i válečný Irák, Mitchell má možnost vyjádřit obavy z plýtvání zdrojů. O energetické krizi se rozepisuje v poslední části knihy, kterou opět vypráví sama Holly. Postapokalyptický svět je působivý a Mitchell má opět promyšlené všechny detaily. Nejen podrobnosti týkající se života ve světě, který přišel o elektřinu a ropu, ale i to, proč k této katastrofě došlo a jak se s ní vyrovnávají různé skupiny lidí.

Román by fungoval a byl dobrý i bez paranormálních jevů a reinkarnace, ale s tímto kořením je zajímavější a provokuje čtenářovu fantazii. Reinkarnaci duše si David Mitchell vyzkoušel už v Atlasu mraků, kromě tohoto nápadu mají Hodiny z kostí společný i styl humoru – suchý, dalo by se říci britský. Kromě Atlasu mraků je zde i podoba s Mitchellovou novelou Dům za zdí, zvláštní tajemná až strašidelná atmosféra a projekce duší je v obou jeho dílech.

Téměř šestisetstránkový román se čte velmi dobře, právě díky stylu psaní Davida Mitchella. Umí totiž vytvořit postavy, které jsou uvěřitelné a živoucí. Jeho hrdinové i zloduši mají dobré i špatné vlastnosti, smysl pro humor, koníčky a trápení. Díky drobnostem si je oblíbíte a chcete vědět, jak to s nimi dopadne. Hodiny z kostí jsou zkrátka výborný román s originální zápletkou.