Recenze: Miroslav Macek – Saturnin se vrací

• 

Vytvořeno 26. 2. 2018 0:00

Autor: Štěpán Ledvinka

Převzít štafetu a pokračovat v úspěšném a oblíbeném díle je úkol vždy nevděčný a nelehký a nepamatuji se, že by pokračování věhlasného díla, vytvořené někým jiným, dokázalo byť jen navázat na sukces díla původního. Vzpomeňme jen na Švejka, Neználkova dobrodružství, příběhy Sherlocka Holmese… Na konci minulého roku spatřil světlo světa další takový pokus. Miroslav Macek představil svou variantu Saturnina. Jak to dopadlo, o tom více v tomto článku.

Pokračování příběhů nevyzpytatelného sluhy Saturnina, které se pyšní podtitulem oficiálního pokračování, přináší na více než dvou set stránkách nakladatelství XYZ. Kniha Saturnin je doplněna ilustracemi Petra Faltuse.

Publikace je na můj vkus redakčně zpracována pěkně a působí na mě dojmem dobře odvedené práce. Formát knihy je vhodný do aktovky, batohu i dámské kabelky, a tudíž si ji můžete vzít na cestu do práce, do školy nebo na dovolenou.

Velmi důležitou a zajímavou otázkou je okruh potenciálních čtenářů tohoto díla. Do tohoto okruhu budou nejspíše patřit příznivci Jirotkova díla zvědaví, jak se s jeho pokračováním popasoval Miroslav Macek (fundamentalisté jej asi hned bez čtení odmítnou, ale to je jejich problém), další skupinou možných čtenářů jsou příznivci jemného anglického humoru, milovníci romantiky zidealizovaného meziválečného období. Třetí skupinu by mohli tvořit čtenáři zvědaví na spisovatelský výkon bývalého mediálně známého a pravděpodobně i vlivného politika, lékaře, gurmána a podnikatele.

Vy, vlastně my starší, tedy pardón zkušenější, tedy zralejší, při vyslovení jména Miroslava Macka zpozorníme a pravděpodobně se zeptáme: „Je to ten Miroslav Macek?“ Ano, je! Ale nestavme se hned s předsudky k jeho literárnímu dítěti. Hned v úvodu bych totiž podotknul, že mně se kniha četla pěkně, bavila mě, ale měla pro mě svá ale …

Kniha honosící se v podtitulu tím, že jde o oficiální pokračování, přináší nové příběhy starých dobrých známých: Saturnina, dědečka, slečny Barbory, doktora Vlacha, tety Kateřiny, Milouše i nového manžela tety Kateřiny, strýce Františka druhého. Autor, a ostatně se tím ani netají, se snaží přiblížit jazyku a stylu Zdeňka Jirotky. Mně osobně by ovšem vyhovovalo, pokud by autor byl více svůj.

Dílo je plné jemného, inteligentního, dalo by se říci anglického humoru. Autor se místy až příliš snaží napodobit originál. Vyloženě mě iritovalo, když Miroslav Macek opakoval příběhy z Jirotkova Saturnina, a že to dělal dost často. Příběh tím ztrácí zcela zbytečně na dynamice, protahuje se a rozřeďuje. Konec knihy mi pomalu začal při podrobných popisech jídel připomínat Fuksův román Vévodkyně a kuchařka.

Největší slabinou posuzovaného titulu je tak úporná autorova snaha napodobit originál, a to za každou cenu. A to přitom Miroslav Macek do příběhu přináší své zcela originální a zajímavé nápady, např. manžela tety Kateřiny, jeho průpovídky, zamilování Milouše (což je navíc přirozený vývoj postavy). Mně by osobně vůbec nevadilo použití osob a charakterů Jirotkovy knihy, ale vyloženě a pouze s novými originálními příběhy, které rozvíjejí charaktery postav a přináší nové příběhy. Takto je kniha na pomezí nového díla a opakování původního románu. Škoda. V každém případě kniha si přečtení zaslouží, nezatracoval bych ji a v mé knihovně své místo jistě má.