Recenze: Luisa Binder – Můžeme si vykat?

• 

Vytvořeno 17. 3. 2018 0:00

Autor: Radka Jakubíčková

Patříte-li mezi čtenáře, kteří mají rádi hořkosladký humor a knihy s hlavní ženskou hrdinkou  v čele, máte možnost pro chvíle relaxace zvolit humoristický román pro ženy Můžeme si vykat? německé autorky Luisy Binder, který nabízí obojí. Ráznou, tvrdohlavou a životem trochu rozlámanou Ellen Bornemannovou. Ženu v mezní životní situaci, kdy nemá na vybranou a musí ji nějak zvládnout. V důsledku toho dochází k různým epizodám, které jsou k smíchu i k pláči zároveň.

 

Autorka Luisa Binder žije v Německu a v létě cestuje se svým mužem po Evropě ve starém obytném karavanu. Nejraději má Skandinávii, to ji zřejmě motivovalo pojmout  příběh knihy jako svéráznou cestu z Norska přes Švédsko do Německa. Severské prostředí však jen dokresluje a zpestřuje pozadí příběhu. Román je koncipován jako živá, místy až drsná konverzace dvou hlavních protagonistů s myšlenkovými odbočkami do minulosti jejich životů. Tyto vedlejší linie často vysvětlují chování hlavních postav v současnosti.

Jedním z nosných prvků děje je konfrontace ženského a mužského pohledu na svět. Ellen překročila padesát let svého věku, je manželkou Hanse, starosty městečka  Ostereistedtu, cítí se na manželovi závislá a touží ještě život pevně chytit do opratí a být "svým pánem". Zřejmě však špatně formulovala své přání, neboť se souhrou okolností přesně v takové situaci ocitla, avšak sama v cizí zemi, stovky kilometrů od domova. Protože se bojí řídit auto, musí si zajistit odvoz. Tak se setkává s Ronnym, který je jí poslán jako záchranná ruka. Ronny je fluktuant neschopný udržet si práci, neumí plánovat víc než na týden dopředu a v prvním momentě se zdá, že se celou cestu bude s Ellen přít. Bezprostřední blízkost, kterou s sebou nevyhnutelně nese cesta dvou lidí stejným autem, však způsobí, že oba začnou chápat, proč si byli posláni do cesty.

 

Další linií příběhu je duševní nepohoda samotné Ellen a její cesta ze dna ke slunci. V této postavě je nakumulována skutečnost, která potká v životě většinu lidí žijících v dlouhodobém vztahu. Vyhoření, stereotyp a neschopnost vidět ty hezčí momenty. Zatímco Hans vnímal svou ženu jako samozřejmost a žil výhradně svým dalším volebním obdobím, Ellen se cítila nenaplněná a na slepé koleji. Teprve vyhrocená situace ji donutí projít si v sobě cestu od (ne)přijetí problému přes hledání viníka všude, jen ne v sobě až ke smíření a  objevování nové cesty. Hans během příběhu také svůj život přehodnotí, ale jeho linii čtenář přímo nesleduje. Spíš je vtažen do života Ronnyho, mladého muže, který řeší opačný problém. Nemůže se usadit a najít si stálou partnerku. A tak je děj opět v konfrontaci, tentokrát z jiného úhlu pohledu. Do této situace zčista jasna vstoupí mladičká sebevědomá švédská stopařka Ida. Ronny je postaven před další životní příležitost.

Roztomilým spojovacím prvkem mezi všemi postavami je želva s příhodným jménem Odysseus. Cestuje celou dobu v karavanu, nenápadně se objevuje v kritických okamžicích děje a v jeden moment je dokonce ponechán vlastnímu osudu. Jako správnému Odysseovi mu však nakonec  byl umožněn návrat do jeho rodné země.

Román je určen zejména ženám a jistě bude pro mnohé dobře zvolenou oddechovou četbou. Je psán svěžím, lehkým jazykem. Děj neoplývá dramatickými zvraty, konec je předvídatelný od začátku, ale příběh nám připomene, že „v tom nejsme sami“ a také že vždy stojí za to překonávat  sebe sama a dívat se na svět pozitivně. Nic, co na tomto světě máme, totiž nemusí být napořád.