Recenze: Jean-Paul Belmondo – Mých tisíc životů

• 

Vytvořeno 19. 3. 2018 0:00

Autor: Jolana Hlušičková

Jean-Paul Belmondo. Neodolatelný rošťák se šibalským úsměvem nás baví již dlouhá léta. Když jsem v knihkupectví zahlédla knihu Mých tisíc životů s fotkou mladého Belmonda s cigaretou frajersky vloženou v koutku úst, nedalo mi to a hned jsem si ji prolistovala.

Belmondovo jméno se stalo synonymem pro fešáka, lamače ženských srdcí, přestože nikdy nebyl klasický uhlazený krasavec. Právě naopak. A v tom spočívá jeho kouzlo. Vzpomněla jsem si, jak jsem coby malá holka byla s rodiči v kině na kriminální komedii „Policajt nebo rošťák“, kde ztvárnil poněkud problémového komisaře Borowitze s jeho nezapomenutelnou hláškou: „Časy jsou zlé, Kamile.“ A uvědomila jsem si, že se i po letech usmívám.

Ano, Belmondo umí dodnes úsměv vyvolat, je to skvělý komediální herec, provokatér, milovník života. O to víc jsem byla zvědavá, jaké ty jeho životy byly a jak moc se lišily od představy, kterou jsem si vytvořila díky jeho filmovým rolím. Úvod zněl opravdu slibně:

Stále ještě dychtím po životě jako v mladých letech. A pokud mi tělo už nedovoluje, abych se choval ztřeštěně, vrhal se do sedadla ferrari a lítal od natáčení k natáčení a od představení k představení, nebrání mi, abych vše prožil znovu, jako by se to stalo včera, jako by to bylo dnes.

Při vyprávění ukážu, jak jsem tu cestu plnou radosti, bláznovství, nádhery a provázenou přátelstvím a láskou miloval. (Str. 7)

O období do konce šedesátých let se rozepisuje velmi podrobně, barvitě vykresluje dobu svého dětství a dospívání, s neutuchající energií nabíjí čtenáře elánem a baví ho. Čteme jeho slova a v hlavě nám zní hlas Jiřího Krampola, který ho v pozdějších filmech daboval. Následující období jsou už ale popsána velmi zrychleně až zmateně, herec skáče z období do období, často s velkým časovým rozpětím. Text se s blížícím koncem stává povrchnějším, jedna vzpomínka střídá v rychlosti druhou, a vzbuzuje to tak dojem, že autor už chtěl mít knihu co nejdříve dopsanou.

Pokud bychom od knihy očekávali příjemnou oddechovku s bulvárním nádechem, budeme zklamáni. Samozřejmě, Belmondo zmiňuje i různé pikantnosti, ale jedná se o poměrně náročné čtení, publikaci by rozhodně prospěl přehled filmů a základních dat, jelikož Belmondo ve vzpomínkách přeskakuje a čtenář se ve velkém množství herců, filmů a událostí ztrácí.

Co však knize chybí zcela zásadně, jsou fotografie. Jedinou najdeme na přebalu. A to je vše. Jiné tam nejsou. Předpokládám, že důvodem je to, že současně s knihou Mých tisíc životů vyšla i nádherná fotografická publikace Belmondo o Belmondovi. Ale vydat vzpomínkovou knihu zcela bez fotografií je velmi nezvyklé a nepůsobí to na čtenáře dobře.

Belmondovu knihu stojí za to si přečíst, aspoň zprostředkovaně tak zažít divoké situace, které herec vždycky přitahoval. Díky jeho vyprávění si můžeme uvědomit, že pokud člověk opravdu něco chce a nenechá se odradit nepřejícím okolím, tak to dokáže.

Sympatický rošťák umožnil svým fanouškům nakouknout pod pokličku jeho nekonvenčního života, ale přinesl i ponaučení, jak to v jeho éře nejenom u filmu chodilo. A mohli jsme tak spolu s ním zavzpomínat na báječná léta s Belmondem, která už jsou přece jen minulostí:

Těch tisíc životů uplynulo rychle, až příliš rychle – uběhly stejnou rychlostí, jakou jsem řídil auta. (Str. 7)