Recenze: Kateřina Tučková – Vitka

• 

Vytvořeno 10. 4. 2018 0:00

Autor: Jiří Lojín

Kateřina Tučková patří mezi ty spisovatele, kteří si pečlivě volí témata svých knih a mají dar vyhmátnout ta extrémně zajímavá a do značné míry kontroverzní. Divadelní hra Vitka není výjimkou. Její hrdinka Vítězslava Kaprálová byla bezesporu neobyčejná žena, která zanechala v oblasti hudby nesmazatelnou stopu.

V úvodu autorka jednoznačně nasměruje čtenářův pohled požadovaným směrem. Kaprálová je pro ni vzorem neviditelných a přehlížených žen ve všech oborech, v nichž dominují muži. Autorka naznačuje, že se její text zaobírá hned dvěma znepokojivými tématy. Uplatnění žen stojí na předním, nejnápadnějším místě, uplatnění v tvůrčích oborech na místě druhém.

Divadelní hra sleduje životní a uměleckou dráhu Vítězslavy Kaprálové od doby, kdy začíná vstupovat ve známost, až do její smrti. Čtenáři či divákovi je samozřejmě známo, jak významné a rozsáhlé dílo vzhledem ke svému krátkému životu vytvořila, dokáže si tedy z útržků sestavit přibližnou představu o zběsilém tempu, kterým pracovala. Kateřina Tučková se snažila vybrat klíčové situace, ilustrující zlomy dráhy nadané hudební skladatelky a dirigentky.

Není lehké zachytit způsob, kterým Kaprálová pronikla na výsluní hudební scény, aniž by nebylo cítit obvinění z protekcionizmu či zneužívání postavení ženy jako sexuálního objektu. Avšak Kateřina Tučková se nesnaží ze své hrdinky dělat světici, ostatně to by bylo směšné. V úvodu – opět se k němu vracím – poznamenává, jaký je rozdíl v pohledu na mužskou a ženskou nevázanost. Jde ovšem opět o specifický úhel pohledu, ovlivněný stereotypy.

Na scénář Kateřiny Tučkové je nutné pohlížet nejen z hlediska samotného textu, ale i možností, které poskytuje k dramatizaci. Samotná postava hlavní hrdinky má potenciál ponechávající představitelce role značný prostor pro umělecké ztvárnění. Mnohé repliky mohou prostřednictvím gesta či grimasy dostat různé významy, třeba i protikladné. Je na herečce, zda bude její Kaprálová femme fatale Bohuslava Martinů, lehkomyslnou šťastnou nešťastnou Mannon Lescaut nebo geniálním autistickým Mozartem. Nevím, nakolik se ve skutečnosti Kateřina Tučková vzdala patentu na uchopení osobnosti Vítězslavy Kaprálové, ale volné pole působnosti je neoddiskutovatelné.

Ostatní postavy jsou poněkud odsunuty do pozadí, dokonce i již zmíněný Martinů se objevuje epizodně, stále je však latentně přítomný, jaksi ulpělý na hlavní hrdince. Určitý významnější part si zahraje Jiří Mucha, její – po krátkou dobu – manžel.

Životopisné knihy, hry a filmy dokážou připomenout a zpopularizovat osobnost, která se proslavila v oboru, nacházejícím se dnes na okraji zájmu. Vážná hudba není v současné době v kurzu a lidé, vyjma těch skutečně zasvěcených, znají její autory převážně díky filmům, hrám a literatuře (v sestupném pořadí). Lze namítnout, že taková popularita je laciná. Námitku lze vyvrátit slovy: díky alespoň za to. Jsme svědky absurdní situace, kdy se umělec musel prosadit jednou a dnes se ho musí znovu někdo objevit. Vnucuje se otázka, jakou roli hraje umění dotyčného člověka a jakou náhoda reprezentovaná souhrou všech faktorů – rodiny, známých náhodných obdivovatelů, milenců a milenek.

Díky autorům, jako je Kateřina Tučková se může do povědomí širší skupiny lidí dostat informace, že vážná hudba nebyla tvořena pouze Mozartem, Smetanou nebo Dvořákem. A možná někdo, kdo shlédne divadelní hru Vitka, si ze zvědavosti poslechne některou ze skladeb Vítězslavy Kaprálové a zjistí, že vážná hudba není nudná a fádní, že v sobě skrývá víc, než by čekal.