Recenze: Guillermo del Toro, Daniel Kraus – Tvář vody

• 

Vytvořeno 15. 6. 2018 0:00

Autor: Lucie Sigmundová

Tvář vody je pohádka. S kladnými a zápornými postavami, které směřují až ke vzájemné konfrontaci v dramatickém finále. Ten příběh je prostý. Ale je to jedna z nejkrásnějších knih, která za poslední dobu vyšla.

 

 

Tvář vody je příběh, který vyvolává okouzlení, rozčarování, hnus i strach. Je v něm několik silných momentů, díky kterým mi utkvěl v hlavě. Což se často nestává. Znáte to, občas dočtete knihu a druhý den nevíte, co jste četli. Tak tohle přesný opak. Tvář vody vypráví prostinký příběh Popelky, která se tentokrát nejmenuje Ella, ale Elisa a pracuje jako uklízečka ve výzkumném centru v Baltimoru. Pro ostatní je takřka neviditelná, jak jinak, což ještě podtrhuje skutečnost, že Elisa je němá. Její jedinou radost představuje moment, když si před noční směnou vybírá, jaké střevíčky si obuje. Ale pak se její život změní, když potká prince, který má trochu... neobvyklý zevnějšek. Ve středisku se ocitne zvláštní, dosud nepoznaná forma života. Tvor, který také nedokáže mluvit, a Elisa v něm poprvé v životě objeví spřízněnou duši.

Je to černobílé jako figurky na šachovnici. Elisa jako nedokonalá, přehlížená žena hledá své místo v životě. Po boku jí věrně stojí obézní černoška a stárnoucí umělec, který ztratil inspiraci. Protivníkem jim je zlý, šílenství podléhající nepřítel, jenž chce dosáhnout rovnováhy života tím, že němého tvora z pralesa zabije.

I když Tvář vody opatrně našlapuje ve stopách archetypálního příběhu o Popelce, tahle kniha je především o hledání vlastní rovnováhy. Každá z postav má své problémy a výstřednosti. Něco, co jí snad pomáhá přežívat v rámci všedních dnů, ve kterých se jinak utápí. A pak se toho zbaví. Všichni nabývají na síle a vyráží do nového života se znovu získanou sebedůvěrou a životní jistotou.

Knižní verze Tváře vody k nám vtrhla téměř souběžně s filmem, který jsem neviděla a netroufám si podívat se na něj. Protože kniha nádherně popisuje vnitřní pochody a motivace hrdinů. Ačkoli akcí se tady nešetří, to důležité se odehrává především uvnitř, což dává té černobílé šabloně neobvyklou hloubku. Ano, záporák už zápornější být nemůže, ale za tím vším něco je: hrůzy, které ho potkaly a které mu bez přestání buší v hlavě. Psychologie je tak dobře popsána, že doslova skáčete z hlavy do hlavy a všem rozumíte, ať už se vám to líbí, nebo ne. To je něco, co film nikdy nemůže zcela obsáhnout. 

Forma se v tomto případě povedla na jedničku. Je jedno, jak moc je to šablonovité, stejně vás to dokáže strhnout perfektní gradací (viz. scéna s odletujícími končetinami). Když už si říkáte, že tohle je přece maximum, že do větší krajnosti už situace jít nemůže, vzápětí vás vyprávění přesvědčí o opaku. Co mě překvapilo, je to, do jaké míry je Tvář vody erotická. A tím nemyslím pouze intimní vztah mezi postavami. Způsob, jakým se tady popisují věci, způsob, jakým vypravěč nahlíží na svět, je lehounce erotický od začátku až do konce. O to víc vedle něj vyniká šílenství v podobě hulákajících opic.

Tvář vody pohladí na duši jako už dlouho nic. Dokonalá kniha pro všechny milovníky pohádkových příběhů. I s tím ustřeleným koncem, který se svezl do čisté fantasy. Protože tyhle příběhy končí vždycky stejně a logicky to jinak dopadnout nemohlo.