Recenze: Jiří Kratochvil – Bakšiš

• 

Vytvořeno 16. 6. 2018 1:00

Autor: Jiří Lojín

„Příběhy zatím ve mně běhají jak králíci,“ říká Jiří Kratochvil v jednom z rozhovorů (zde). A přestože od té doby už uběhlo osm let, pravidelně jednoho králíka za druhým vytahuje na světlo Boží. Tentokrát se jmenuje Bakšiš.

Jednoduchý příběh o komplikovaném hledání a nenalézání nechává autor rozehrát pod taktovkou škodolibého Skřeta. Jeho obětí se stane dospívající Jakoubek, Daniela, kterou autor i skřet nenazvou jinak než čubka. Je totiž konec druhé světové války a Daniela ji prožila jako prominentní německá milenka a jen skřetův včasný zásah ji zachránil před lynčem místních lidí, kteří se po porážce Německa náhle stali odvážnými a hrdinnými vlastenci.

Texty Jiřího Kratochvila nelze nikdy pojmout jako samostatné entity. Jde sice o ucelená díla, v pozadí jsou však provázána jemnými, ale pevnými vlákny. Objevují se v nich podobné či totožné postavy, segmenty děje i myšlenky. Autor nechává Bakšiš v tomto smyslu otevřený a v závěrečné poznámce vysvětluje, jak rozebral svůj starý román Siamský příběh, charakterizovaný jako příběh lásky dvanáctiletého chlapce ke zralé ženě, a sestavil z něj nový. Kratochvilova poznámka má dva důsledky – vede čtenáře ošidnou zkratkou prvoplánového vysvětlení, ale potvrzuje některá čtenářova podezření, když se setkává se známými jmény.

Skutečnost je ale komplikovanější, či spíš komplexnější. V Bakšiši najdeme citace z mnohem většího počtu předchozích autorových knih. Jak ctitelé Kratochvilových textů vědí, jde o člověka, který si se svými postavami rád pohrává. Někdy přímo vstupuje do příběhu a otevřeně jim oznámí svou přítomnost a záměr, jindy manipuluje ze zákulisí. V Bakšiši však tato výsada patří Skřetovi.

Role, které na sebe Kratochvilovy postavy berou, jsou jako kostýmy. Lze je libovolně oblékat a svlékat, ne jednu identitu vrstvit jinou, jak to dělá hrdina jeho románu Herec. Nebo jinak. To, co provádí se svými postavami v celém svém díle, dělá na nepoměrně menší ploše v románu Noční tango. V Bakšiši se Daniela stává Jakoubkovou průvodkyní dospíváním, zhuštěným do extrémně krátkého období. Je škoda, že autor velmi brzy opustil koncept trojúhelníku krása – vilnost – cudnost, cikánka Pančava, stejně jako schovanka, z příběhu brzy vymizí a zůstává pouze linie Danieliny krásy, která až k závěru zcela přirozeně uvadá.

I když Kratochvilova kniha vznikla rozebráním jiné, nejde o žádný recyklát. Spíš jako kdyby chtěl autor vyjádřit, jak pevně si stojí za každým slovem, které napsal. Ale nerad bych si osoboval právo tlumočit hypotetické autorovy myšlenky a záměry. Jisté však je, že hra, kterou Jiří Kratochvil svými romány provozuje, stále pokračuje.