Recenze: Irena Dousková – Rakvičky

• 

Vytvořeno 22. 6. 2018 0:00

Autor: Jiří Lojín

Texty Ireny Douskové se často vracejí do doby, kdy u nás vládl socializmus. Nejde o návraty nostalgické, její pohled je kritický, ne proto, že by se snažila o lacinou popularitu v době, kdy už je kritika minulého režimu beztrestná, ale proto, že si tu dobu dobře pamatuje. Její nejnovější kniha Rakvičky opět přibližuje tehdejší atmosféru pohledem mladé dívky.

Dvacetiletá Róza se ocitá v jednom z klíčových bodů svého života. Období relativní svobody končí, za několik dní nastoupí do práce. Předtím však chce zajet do Ostravy, aby se setkala s klukem, kterému říká Ostravák a kterého miluje, aby mu o svých citech řekla. Situace se však komplikuje, musí hlídat mladší nevlastní sestru Petru, která onemocněla příušnicemi. To je základ příběhu, který Irena Dousková rozvíjí.

Pro hlavní hrdinku knihy Ireny Douskové začíná road trip po cestách socialistické republiky. Nic neobvyklého v té době, i když provoz na silnicích nebyl zdaleka tak hustý jako dnes, pro stopaře nebyl problém projet celou republiku zdarma a přitom si vyslechnout mnoho příběhů jako drobných útržků cizích životů. Stejnou zkušenost má i Róza. Ona však nezůstává pasivní posluchačkou, reaguje velmi ostře na sexuální narážky a vyhraněné komunistické názory. Kvůli tomu se její cesta komplikuje a často přerušuje.

Koncepce knihy působí poměrně pestře, kromě hlavní linie – reprezentované Rózou – v ní nalezneme dopisy jejího kamaráda Tomáše i fragmenty jeho prózy.  Do toho autorka vkládá příběh Róziny tety, vyprávěný bez patosu, ale přesto velmi dramatický.

Trochu zvláštní kapitolou je postava Petry, Róziny nevlastní sestry. I té je věnován prostor, v němž může vyprávět část děje ze svého hlediska. Na tom by nebylo nic zvláštního. Ale Petra je podivným způsobem neživotná, projevuje se fatalisticky, její myšlenky plynou směrem, který je nepřiměřený jejímu věku. Důvod, proč se s Rózou na cestu vydá, není jasný.

Nahlédnout do tajů myšlení postav knihy Rakvičky není jednoduché. Autorka neposkytuje dostatek informací. Postavy Rózy a Petry jsou nahlíženy er-formou a vypravěč je personální, nedokáže dostatečně propojit čtenáře s vnitřním světem děvčat. Možná na to ženy s patřičnou zkušeností nahlížejí jinak.

Rakvičky nás vracejí do minulého století, do doby, kdy život většiny lidí řídila strana a vláda. Společnost byla zdánlivě stmelená vírou v socializmus, ve skutečnosti spojená jakýmsi tajným odporem vůči režimu. Ovšem lidé, bojující proti režimu drobnými krádežemi majetku v socialistickém vlastnictví, se nerozpakovali udávat své bližní. Málokoho zaráželo, že mluví jinak na veřejnosti, jinak doma. Přesto existují drobnosti, na něž vzpomínáme s jistou nostalgií, jako třeba oblíbené cukroví, podle kterého dostala kniha svůj název. Prostý návrat a vzpomínky však nejsou podstatou Rakviček. Jde o lidi a jejich osudy. Životy, které nebyly zřízením prvoplánově ničené, pouze nějakým způsobem deformované.

Cesty většinou někde končí. Končí i ta Rózina. Ale čtenář, který čeká nějaké konkrétní rozuzlení příběhu, musí počítat s tím, že v Rakvičkách to tak jednoduché nebude.