Recenze: Miroslav Náplava – Plavby „sebevrahů“

• 

Vytvořeno 4. 8. 2018 0:00

Autor: Daniela Slouková Recová

Malá země v srdci Evropy, kterou od nejbližšího mořského břehu dělí stovky kilometrů, dala světu dobrodruha, jehož činy ve své době opěvoval celý jihoamerický kontinent. Jen u nás zůstal nedoceněný.  Eduard Ingriš. Mořeplavec, skladatel a člověk, který se nebál plnit si své sny, byť se zdály být v rozporu s realitou. V čem byl výjimečný? Co okouzlilo Miroslava Náplavu tak, že se rozhodl napsat Plavby „sebevrahů“, kde je drtivá většina knihy věnována právě Ingrišovi?

 

Miroslav Náplava při natáčení dokumentu o legendárním Thoru Heyerdahlovi stále častěji přicházel do kontaktu se jménem Eduard Ingriš a poodkrýval osudy muže, který v období první republiky patřil k pražské smetánce. Skládal a hrál písně a patrně by jej ani v nejdivočejším snu nenapadlo, že za několik let bude hrát na kytaru na balzovém voru uprostřed Tichého oceánu. Přítel Heyerdahl v něm podnítil touhu dokázat, že teorie o kontaktu lidí z jižní Ameriky s obyvateli Polynésie díky plavbám na balzových vorech je založena na ověřitelných faktech. Ingriš se po vzoru Heyerdahla pokusil se svými plavidly Kantuta I a Kantuta II překonat stejnou cestu jako legendární vor Ra. První plavba skončila voláním o pomoc kdesi v hloubi Pacifiku. Druhou misi lze označit za úspěšnou. 

 

Norové svému krajanovi postavili v krásné čtvrti Osla muzeum.  Čeho se od svých krajanů dočkal Eduard Ingriš? Ve své domovině upadl nejprve v nemilost a posléze v zapomnění. Na jeho bohatý archiv v USA sedal prach, který postupně odfoukávala trojice Zikmund, Horký a Náplava.  A díky nim se bohaté sbírky, které Ingriš za celý život nashromáždil, dostaly do zlínského muzea a jeho odkaz začal znovu ožívat.

 

V nakladatelství JOTA vyšlo v roce 2018 už třetí doplněné vydání Plaveb „sebevrahů“.  Na obálce je uvedena trojice jmen: Heyerdahl, Bisschop a Ingriš. Prvního jmenovaného zná snad téměř každý, kdo alespoň někdy uslyšel slova vor a oceán, ale co ti další? Pokud čekáte, že v knize najdete tři kapitoly, každou věnovanou jednomu z uvedených, budete zklamáni. Plavby „sebevrahů“ rovná se životopis Eduarda Ingriše, který se vydal ve stopách svého slavného předchůdce. Pro někoho možná trochu zklamání, že nedostane trojitou porci vzrušujících příběhů. Ingrišovy osudy jsou nesmírně zajímavé, ale možná by si další dva aktéři z obálky zasloužili více prostoru, když už jejich jména slouží jako podtitul knihy.

 

Nejzajímavější pasáží knihy je samozřejmě samotná plavba Kantuty I a její následovnice Kantuty II s autentickými přepisy Ingrišova deníku. Kniha obsahuje i velké množství obrazového materiálu, který nejednoho čtenáře přivede na myšlenku, že název knihy je zvolený opravdu přiléhavě, protože jen sebevrah se může s tímto plavidlem vydat na volný oceán. Našinec by se možná zdráhal vypravit se s těmito pár kládami svázanými provazy i na Lipno, ale do náruče oceánu plného žraloků a několikametrových vln? To může opravdu jen sebevrah. Tím spíš musíte obdivovat odvahu někoho, kdo se do takového podniku pustí. Navíc opakovaně.

 

Jako další si obdiv zaslouží trojice odvážných, kteří se probrali celým Ingrišovým archivem, který čítal několik desítek beden materiálu a písemností. Z něj vybrali to nejlepší a použili pro tuto knihu. Úvodem se musí čtenář prokousat, ale jakmile jej v nose zašimrá vůně moře, je vyhráno a děj dostává spád.

 

Když vás po přečtení knihy popadne touha splnit si své dětské sny a s nadcházejícím dnem vás zase pustí, zabroukejte si alespoň pár veršů z Niagary. Nevědomky tak uctíte památku Eduarda Ingriše, mořeplavce ze srdce Evropy, který před svým odchodem do světa dal všem českým trampům dárek v podobě této písně, která patří mezi klasiku všech táborových ohňů. Až uslyšíte teskné hučení Niagary, možná v něm po přečtení Plaveb „sebevrahů“ rozeznáte i šumění vln oceánu a vzpomene na starého tuláka, který se už domů do rodné vlasti nepodíval.