Recenze: Elise Valmorbida – Madona z hor

• 

Vytvořeno 28. 8. 2018 0:00

Autor: Radka Jakubíčková

Madona z hor, příběh (ne)obyčejné silné ženy, se odehrává v italských horách uprostřed nesmlouvavé přírody. Co nabídne, to je třeba zužitkovat, chcete-li přežít. Autorkou je australská spisovatelka, jejíž rodinné kořeny sahají právě do Itálie, Elise Valmorbida. V současné době žije v Anglii.  Román Madona z hor je její první knihou přeloženou do češtiny. Autorka vykresluje osudy Marii Vittorii a její rodiny na pozadí historických událostí světové hospodářské krize, II. světové války a období krátce po válce.

 

 

Děj se začíná odehrávat v roce 1923, tedy po I. světové válce. Lidé, žijící v horských osadách, se musí od rána do večera „ohánět“, aby si v souladu s přírodou a tím, co nabídne, obstarali živobytí. V této době, kdy se svět vzpamatovává z hrůz jedné války a ještě netuší, že brzy přijde druhá, je hlavní hrdinka Maria Vittoria provdána za Achillea, kterého jí vybral otec. Tak to bylo tehdy zvykem a Maria ani jinak neuvažovala. Vyzbrojená příručkou Křesťanská nevěsta měla radost, že nezůstane bez manžela. Ještě jednu „přítelkyni“ měla vždy s sebou, sošku Panny Marie – Madonu z hor. K ní se Maria modlila, ji prosila o pomoc, jí se svěřovala. A Madona viděla do samotného nitra její duše.

 

Jednotlivé postavy přibližují role jedince v tehdejší společnosti. Osud hlavní postavy Marii naznačuje, co znamenalo být vdanou ženou – podřídit se manželovi ve všem, občas snášet i rány jeho pěstí, ale mít pevné zázemí (v případě Marii střechu nad hlavou, prosperující obchůdek a pole), být obdarována dětmi a mít ve společnosti dobrou pověst. Naopak postava sestřenice Delfiny smutně naznačuje, jak bylo pohlíženo na neprovdané ženy, navíc když se trochu vymykaly normálu. Achille je prototypem muže, který umí vzít za práci, dokáže vydělat i udržet peníze a zajistit rodině živobytí. Manželka musí být dobrou matkou a hospodyní. Také role dětí jsou zde vykresleny autenticky. Prominentní postavení měl nejstarší syn Primo, který postupně přebíral manýry svého otce. Nejtěžší roli měly samozřejmě dcery – krásná a silná Maria Amelia a malá, neduživá Maria Bruna.

 

Velká část příběhu se odehrává v období, kdy se začal do italské společnosti vkrádat fašismus. Nejdříve nenápadně a měl jen málo stoupenců, později agresivně a rozpínavě. V horách se lidé stávali fašisty mimo jiné také proto, aby přežili a zbytečně na sebe neupozorňovali. Marii,  Achilleovi ani jiným členům jejich rodiny se tato skutečnost nevyhnula. Museli se s ní vypořádat a také si vytrpět své v době, kdy se z přátel a sousedů stali zrádci.

 

Ke konci románu, v období po II. světové válce, se čtenáři otevírá nová dějová linie Mariiny dospělé dcery Marie Amelie. Amelia představuje typ sebevědomé ženy, která se odváží vzepřít tradičnímu modelu a postavit se čelem osudu, který jí chtějí nalinkovat rodiče, i když není lehké přijmout důsledky. Konec příběhu se tedy nevrací na začátek, aby si opakoval stejný scénář, ale cesty obou Marií se rozdělí a otevírají se dva nové příběhy. Určitě je představitelné, že by autorka v tomto místě navázala a v osudech obou žen pokračovala, aniž by šlo o „nastavovanou kaši“.

 

Román je psán v er-formě. Nabízí krásné vypravovací i trefné úvahové pasáže. Vypravěč jako by popisoval výstřižky ze života hlavních i vedlejších hrdinů a spojoval je dohromady. Vzniká tak velmi barevná, ale kompaktní koláž vnějších i vnitřních světů jednotlivých postav, která tvoří celistvý obraz tehdejší společnosti. Tento styl je na jedné straně zajímavý a poutavý, ve velké míře podporuje obrazotvornost čtenáře, ale na druhé straně je trochu statický jako sled fotografií nebo obrázků. Autentičnost hrubé a rázné italské povahy naopak podporují fráze a průpovídky, které jsou napsané přímo italsky a následně přeloženy do češtiny. I bez překladu by ale byly z kontextu pochopitelné.

 

Samostatnou rovinu, která prolíná celý příběh, tvoří promluvy sošky Madony z hor. Představují tíhu svědomí Marii Vittorii, hodnotí všechny její touhy, stesky, úspěchy i prohřešky tak, jak si to Maria sama představuje. Jsou ovlivněné konzervativní katolickou výchovou, vycházejí z její tvrdohlavosti, a přitom ze srdce milující ženy. Obě Marie tedy jako by splývaly v jednu. Maria Vittoria přes všechny své slabosti a ženské touhy (nebo právě pro ně) byla v mých očích rovněž Madonou, ženou, která pět dětí vychovala, dvě jí zemřely, o všechny své blízké měla po celou dobu příběhu starost, přestože jí někdy ublížili nebo ji ponížili. Do poslední stránky románu jsme se ptala: Dokáže Maria jako pravá Madona odpustit také sobě a své dospělé dceři?