
Román Nestvůra z Essexu z pera Sarah Perry se stal britskou knihou roku 2016, načež byl přeložen do jedenácti jazyků a nominován na nespočet mezinárodních literárních cen. Autorka zasadila svůj neotřelý příběh s prvky detektivky do prostředí viktoriánské Anglie, nechybí ovšem ani romantická linka.
Když Cora Seabornová ovdoví, snaží se aspoň na veřejnosti truchlit. Ve skutečnosti je však šťastná, že se dostala z mučivého manželství. Osud ji spolu se synem Francisem a společnicí Marthou dovede na venkov do vesnice Aldwinter v hrabství Essex, kde už nějakou dobu jedna podivná událost následuje druhou. Místní vše přisuzují nestvůře, která se tu už kdysi dávno objevila. Cora by ráda tvora prozkoumala a učinila tak vlastní zápis do historie přírodních věd. Místo toho však nachází nové přátele a její vlastní srdce neví, co si o tom všem má myslet...
V Nestvůře z Essexu autorka kombinuje několik zdánlivě neslučitelných žánrů a témat, která však záhy propojuje zasazením do viktoriánské Anglie. Kniha bývá kritiky často přirovnávána k Charlesi Dickensovi a ta podoba je skutečně do jisté míry znát, Sarah Perry si libuje v obšírných popisech a neklade přílišný důraz na dialogy. Dění se odehrává spíše pasivně, pod závojem mlhy, kam čtenář nikdy zcela nepronikne. Události se odvíjí pomalu a rozvážně, příběh sledujeme zhruba v průběhu jednoho roku.
To vše na jednu stranu vytváří dojem perfektního a propracovaného historického díla, ale na většinu čtenářů pravděpodobně kniha zapůsobí trochu nudně a táhle. Co by jiný autor vystihl na obvyklých dvou stech padesáti stranách, Sarah Perry rozepisuje skoro na dvojnásobku. Z rutiny a dlouhých odstavců tak čtenáře vytrhne jen občasná korespondence mezi postavami, přímé řeči v knize najdete poskrovnu.
Anotace vás pravděpodobně navnadí na detektivní zápletku a pátrání po neznámé nestvůře, většina příběhu se však tomuto tématu úspěšně vyhýbá. Všechno se točí okolo postav, především tedy Cory a jejích milostných tužeb. Romantická linka získává převahu i nad popisy krajiny a do jisté míry evokuje klišé známá z červené knihovny. Máme tu milostný trojúhelník s hlavní hrdinkou, která je popisována jako škaredá žena bez vkusu a vychování, přesto se o ni vehementně zajímají dva více či méně atraktivní muži.
Cora samotná nepatří mezi postavy, které by čtenářkám nebo čtenářům padly do oka. Naopak si ji pravděpodobně příliš neoblíbíte, protože se v ní snoubí profesionální cílevědomost s pýchou a egoismem. Na druhou stranu hlavní hrdinka neváhá bojovat proti konvencím a svazujícímu označení „žena“, které ve viktoriánské době zavírá až příliš mnoho dveří.
Nestvůra z Essexu není román pro každého. Jeden v něm může vidět literární dílo vysoké historické hodnoty, druhý zase naprosto nudnou bichli bez rozuzlení a smyslu. Jedná se o příběh s osobitou atmosférou a pointou, která může snadno zůstat skryta za handrkováním o pocitech mezi hlavními postavami. Prožitek z knihy je závislý pouze na tom, co od ní budete očekávat.
Ukázka:
A to pouto je přerušeno a vy jste zbavená okovů – a teď mi přijde, že přerušujete veškerá pouta! Coro, nemůžete se napořád vyhýbat věcem, které vás zraňují. Všichni bychom to chtěli, ale nemůžeme: žít znamená být zraňován. Nevím, co vstoupilo mezi Vás a Vaše přátele, ale vím, že nikdo z nás nebyl stvořen proto, aby byl sám. Kdysi jste mi řekla, že zapomínáte na to, že jste žena, a konečně tomu rozumím – myslíte si, že být žena znamená být slabá – myslíte si, že jsme sesterstvo trpících! Možná, ale není snad potřeba větší síla na to ujít kilometr v bolesti než deset bez ní? Jste žena a musíte tak začít žít. Čím myslím: buďte statečná. (Str. 341).