Recenze: Pavao Pavličić – Dixieland

• 

Vytvořeno 1. 10. 2018 1:00

Autor: Jiří Lojín

Pomalu zapomínáme, že teprve nedávno proběhl v bývalé Jugoslávii konflikt, s jehož následky se mnoho lidí potýká dodnes. Ale tak, jako nám připadalo, že válka je daleko, připadá nám dnes, že už byla dávno. Nic z toho však není pravda. Možná zrovna román Dixieland chorvatského spisovatele Pavao Pavličiće pomůže lidem znovu se rozvzpomenout.

 

 

Dixieland se na válku, která se rozhořela v roce 1991, nezaměřuje prvoplánově, i když město, kde se odehrává, by k tomu mohlo svádět. Vukovar, autorovo rodiště, se stalo jedním z míst, na němž byly spáchány těžké válečné zločiny, kde zemřelo mnoho civilních obyvatel. Román je pojatý mnohem obecněji.

 

Kompozice románu je tvořena hlavně nepravidelným setkáváním skupiny chlapců, později mužů, kteří pod vlivem profesora Angeluse hrají dixieland. To, co se zprvu může zdát jen jako mimoškolní aktivita, má svůj skrytý význam. Odhalování motivace profesora Angeluse tvoří další dějovou rovinu, procházející celým textem. Další linka patří magickému vyprávění o zvláštních vlastnostech hudebních nástrojů a schopnostech jejich majitelů. Nakonec vše ústí do válečných událostí ve Vukovaru, dotýkajících se celé skupiny i jejich bývalého profesora.

 

V románu není nic samoúčelné, každá postava má svůj úkol, každé vyprávění se později odráží v dalším ději. Všechny rekvizity se objeví opakovaně. Text však neplyne lineárně, autor spíše krouží okolo ústředního bodu, který se však objevuje až v závěru. Proto působí kniha zprvu poněkud chaoticky, čtenář se dlouho nemá o co opřít.

 

Kniha je rozdělena do kapitol podle obsazení nástrojů v dixielandovém orchestru, ten svůj si hlavní hrdina, který je zároveň vypravěčem, nechává téměř nakonec. Místo epilogu zastává poslední kapitola nazvaná Tuš, což je titul velmi výstižný.

 

Autor se důsledně vyhnul líčení drastických scén, v pozadí však stále číhá všudypřítomná smrt. Je pojímaná ale tak nadneseným způsobem, že působí spíš jako alegorie mnohem konkrétnější smrti. Lidé, vystavení otřesným zážitků, pozbývají schopnost o nich mluvit přímo.  Pavao Pavličić svůj román Dixieland vede právě takovým způsobem, o smrti nepíše přímo, ale naznačuje, je ve Vukovaru na každém kroku a číhala tam i v době mezi válkami.

 

Český překlad románu obsahuje mnoho přechodníků, text tak působí poněkud archaicky. Bez znalosti předlohy je však těžko soudit, jestli to zamýšlel autor knihy, nebo přechodníky preferuje překladatel Jan Doležal. 

 

Dixieland se jeví jako významný román zejména v evropském prostoru. I když pojednává zdánlivě o hudbě a tématem se stalo hledání tajemství, důrazně připomíná existenci Vukovaru a všeho, co se v něm dělo za druhé světové války i za války v devadesátých letech minulého století. Autor naznačuje, jak může přátelství překonat i rozdíly v době vyostřeného nacionalizmu, avšak to není hlavní téma románu. Čtenář si může vybrat, které téma je pro něj nejdůležitější, dobrý román dokáže poskytnout náměty k přemýšlení i ztotožnění. Díky nakladatelství Runa máme možnost posoudit kvalitu chorvatské literatury a srovnat ji se světovou. A srovnání dopadá velmi dobře.