Recenze: Anna Cima – Probudím se na Šibuji

• 

Vytvořeno 3. 10. 2018 1:00

Autor: Jiří Lojín

Japonsko není zemí, která by byla od nás vzdálena pouze svou polohou, ještě vzdálenější je mentalitou svých obyvatel a kulturou. I když se setkáváme s knihami odrážejícími život v současném Japonsku, k pochopení to nestačí. O to zajímavější je, když se objeví kniha českého autora, odehrávající se v této exotické zemi. Anna Cima v Japonsku dlouhodobě žije a je vybavena znalostmi praktickými i teoretickými. Její prvotina Probudím se na Šibuji se jeví jako velmi nadějná.

  

Autorka, jak už to bývá u debutů, využila svých dosavadních zkušeností, zejména těch, které se týkají studia na vysoké škole a dohledávání fakt pro vědeckou práci. Ale ještě předtím zaujme první kapitolou, jež má vtáhnout čtenáře do proudu vyprávění a naznačit, že má před sebou knihu, která bude mít spád. Používá neformální jazyk, i když ne slangový. Její hrdinka je inteligentní mladá žena Jana Kupková, která se věnuje studiu japanologie. Použitý jazyk je tak zcela přiměřený typu postavy. 

 

Pak se děj rozbíhá do různých směrů. Objevuje se sedmnáctileté zjevení Jany bloudící v tokijské čtvrti a záhadný japonský spisovatel Kijomaru Kawašita, jehož dílo je předmětem Janina studia. Autorka z těchto nití umně splétá složitý, ale velmi srozumitelný příběh, v němž nechybí nic důležitého.

 

Autorčiny znalosti japonské literatury umožní čtenáři alespoň trochu nahlédnout do tohoto neznámého světa. Pro nezasvěcené jde o poměrně velké množství jmen a titulů, ovšem nejsou pro samotný děj důležité. Vytvářejí však fascinující kulisu, navíc na konci knihy jsou krátké medailonky spisovatelů, o nichž se Anna Cima zmiňuje. Čtenář tak může román použít jako odrazový můstek k bližšímu seznámení s jinými japonskými spisovateli, než je Haruki Murakami. Přestože se Anna Cima právě o něm zmiňuje jako o určité náhražce, kterou mnozí čtenáři považují za prostředek k poznání Japonska, nezmiňuje se o něm s despektem, naopak připouští, že její hrdinka se nechala k japonštině přivést mimo jiné jeho knihou Afterdark.

 

Důležitým momentem je pátrání po životě a díle spisovatele Kijomarua Kawašity. Na něj se nabaluje povídka Milenci, tvořící text v textu a dokreslující atmosféru japonské společnosti v předminulém století. Současné Japonsko představuje sedmileté bloudění Janina mladšího já a je možné v náznaku poznat japonskou popkulturu, představovanou komiksy i různými směry hudby. 

 

Velkým kladem románu jsou postavy. Autorce se podařilo vytvořit zajímavé typy – Kristýnu, zajímající se o chemii, jejího otce, který se před problémy uchýlil do kláštera na Srí Lance, i její matku, která propadla mystice. Japonská basistka Mačiko a její bratr Akira, vystupující v Janině druhém životě jako Nakadai, reprezentují současnou japonskou linii. Viktor Klíma, bystrý a inteligentní podivín, vstupuje do vztahu typu Kráska a Zvíře, i když nikde není naznačeno, jaká je Jana kráska. Velmi plasticky vykresluje autorka spisovatele Kowašitu, čehož dosáhla autobiografickými rysy jeho povídek.

 

Představa, že bychom se po přečtení románu Probudím se na Šibuji přiblížíme poznání života v zemi vycházejícího slunce, by byla naivní. Spíš si člověk znovu uvědomí, o jak odlišnou kulturu jde a jak je nám vzdálená už svými kořeny. Ale i toto poznání má svou cenu.

 

Probudím se na Šibuji je velmi dobře prokomponovaný román, využívající některé zkušenosti autorky. Nemá hluchá místa, i když se zpočátku zdá, že linie sedmnáctileté Jany bude samoúčelná, jak se později ukáže, je její propojení s  ostatními zcela funkční. V románu je překvapivě málo emocí, jako kdyby autorka přemýšlela pragmaticky a dívčí starosti jí příliš neříkaly. Ani lásku Jana neprožívá příliš bouřlivě, avšak nedokáže se odstřihnout od negativních pocitů, které v ní vyvolá zdánlivé odmítnutí. Pátrání v minulosti v sobě skrývá vzrušení z románů Dana Browna, a to i bez pobíhání od místa k místu a bez ohrožení budoucnosti celého lidstva.

 

Román je jednoznačně zajímavým debutem a pro autorku nebude jednoduché obhájit své literární kvality následující knihou, které se, jak doufám, dočkáme. Laťka je posazená vysoko. Autorka dokázala dokonale využít své odborné znalosti. Prostředí, postavy i povídka vložená do textu tvoří pestrý celek, v němž není pouze narativní složka, což je v současné literatuře, spíše výjimka.