Recenze: Haruki Murakami – Komturova smrt

• 

Vytvořeno 15. 3. 2019 1:00

Autor: Jiří Lojín

V současné době by se u nás nenašel známější japonský autor, než je Haruki Murakami. Čtenáři je blízký nejen tím, jak se vyhýbá všemu, co by zdůrazňovalo kulturní rozdíly, ale i svým vztahem k Praze a české klasické hudbě. Jeho nový román Komturova smrt, který v originále vyšel v roce 2017, právem vyvolával zvědavost, jaké téma tento zkušený autor zpracuje.

Již zpočátku dává autor najevo, že se zápletka nebude týkat soukromého života hlavního hrdiny. Tím, že zdůrazní, že se příběh odehrává v době, kdy si s manželkou dávají pauzu, brání čtenáři, aby se zbytečně zabýval spekulacemi, jak manželská krize dopadne. Stejně brzy uvede na pravou míru název své knihy – o smrt kterého komtura vlastně jde. Přes Mozartovu operu Don Giovanni se opět se objevuje vazba na autorovu oblíbenou Prahu.

Stejnou měrou jako hudbě se Murakami věnuje výtvarnému umění. Jeho hrdinou je malíř – portrétista. Malování na zakázku nevnímá čtenář ani autor jako opravdové umění, avšak postupem času se přece jen z toho, co vypadá na první pohled jako pouhé řemeslo, vyklube skutečná tvorba. Malíř poměrně podrobně vysvětluje postupy své práce, zejména to, jakým způsobem se pokouší v portrétu zachytit něco víc než pouhou podobu.

Autor dále rozvíjí téma výtvarného umění. Jeho hrdina se ubytuje v domě staršího malíře – otce svého přítele. Na půdě najde obraz, podle něhož je román pojmenovaný Komturova smrt. Záhadná scéna, která je na něm, provokuje jeho fantazii, zejména postava pozorovatele. Okolo této postavy se v průběhu románu vyrojí hodně spekulací, proto je setkání s ní velmi zvláštní pro čtenáře může znamenat zklamání.

Další postavou, slibující mnohá tajemství, je pan Mešiki, soused v malířově dočasném útočišti.  Pokud však čtenář očekává, že jde o něco víc, než o jeho hypotetické otcovství, vyjde naprázdno.

Nedá se popřít, že Komturova smrt je román napsaný zkušeným autorem, který dokáže poutavě vyprávět, udržet čtenáře v napětí a táhnout jej na vodítku jeho zvědavosti stále vpřed, ale tomto případě většina nadějných dějových linií končí hluše. Lehce naznačeno je i drama, které prožil starý malíř Amada v předválečné Vídni, přitom v předchozích knihách dokáže zajít až do těch nejsyrovějších detailů. V novém románu jako kdyby se jim opatrně vyhýbal.

Bohužel ani postava mladé Marie, dívky, kterou malíř portrétuje, neuspokojí čtenáře nějakým vývojem. Po celou dobu trvání románu zůstává stejná a ani dobrodružství, které prožije a které se ukáže přes svou záhadnost nakonec fádní, nemá na její postavu výrazný vliv. Autor zvolil poměrně zvláštní způsob vyhrocení záplatky, kdy hrdina bloudí fantaskní krajinou metafor a svou cestou má Marii zachránit. Avšak spojitost mezi Marií, malířem Amadou a metaforickými postavami na obraze Komturova smrt je hodně volná.

Knihu překládal „dvorní“ překladatel Haruki Murakamiho Tomáš Jurkovič. Lze očekávat, že na jeho práci bude spolehnutí, a tak je čtenář na vážkách, jestli časté používání slova „co“ místo zájmen „který, která, které“ je chyba, kterou korektor ignoroval, nebo záměr přibližující nějakou zvláštnost autorova stylu.

Komturova smrt je, to připomínám znovu, profesionálně napsaný román, který se dobře čte, obsahuje mnoho míst provokujících fantazii čtenáře a také nutí k zamyšlení. Jen těch slepých uliček je příliš mnoho.