Recenze: Jiřina Valachovičová – Život jde dál

• 

Vytvořeno 10. 4. 2019 1:00

Autor: Jiří Lojín

Nikdy nelze jednoznačně zodpovědět otázku, co motivuje člověka ke psaní. Někdy v tom nemá jasno ani sám autor. Jiřina Valachovičová se však o své motivaci napsat knihu Život jde dál rozepisuje na zadní straně obálky. Otázka „proč“ je tak zodpovězena, zbývá zamyslet se nad tím „jak“.

Samozřejmě, že se témata a způsob jejich zpracování přímo odvíjí od faktu, že se autorka vypisuje ze svých traumat. Podobných osudů je mnoho a autorka se jimi ve svých povídkách inspirovala. Kombinace autobiografických motivů s cizími osudy dala vzniknout pozoruhodnému textu, který je umocněn velmi civilním stylem vyprávění. Úspornost a jistá strohost zamezuje sklonům k patosu.

Úvodní rozsáhlejší povídka Nikdy se nevzdávej svého snu sleduje klíčové okamžiky života učitelky Evy, jejíž život sice není lehký, ale dokáže z mála světlých okamžiků vytěžit motivaci k žití i další práci. I přes životní krize, odrážející se v textu, vyznívá povídka v závěru mírně optimisticky.

V následující povídce nazvané Stonek růže se autorka vyrovnává se smrtí dítěte. Právě toto téma je velmi obtížné pojednat bez patosu či velkého emočního tlaku na čtenáře. Právě již zmíněná úspornost autorce pomáhá zachovat přiměřenou míru nadhledu. Text neopustí literární mantinely, a i když by čtenář zajisté pochopil citové výlevy, musí určitě ocenit, jak se autorka dokázala ovládnout.

Na pouhých dvanácti stranách zachytila v povídce Alžběta celý život jedné obyčejné ženy. Podobné ladění má následující, mnohem rozsáhlejší text Kateřina a Tereza. Všechny tři povídky mají společného jmenovatele – ženy, po nichž jsou pojmenované, nehledají složitě nehmatatelný smysl života, na něco takového nemají čas ani sílu. Jejich snažení je prozaičtější, probít se životem a urvat si alespoň kousek štěstí. To je trochu rušivé a kazí dobrý dojem z jinak výborných povídek, které mají čtenáři co říct. Název knihy představuje pro mnohé čtenáře motto, provázející je celým životem.

Velmi sympaticky působí přiznání autorky, že si na vydání svých povídek finančně přispěla. Někteří autoři by považovali vydávání vlastním nákladem za zpochybnění svých uměleckých kvalit. Jiřina Valachovičová má však evidentně jinou motivaci než uspokojování vlastního ega.