Recenze: Miloš Urban – KAR

• 

Vytvořeno 30. 4. 2019 1:00

Autor: Jiří Lojín

 

Karlovy Vary žily v povědomí lidí ještě před relativně krátkou dobou jako hrdé lázeňské město, které navštívilo mnoho významných lidí, například Johann Wolfgang Goethe. Jeho sláva ustoupila a staly se spíš známé jako ruská enkláva, v níž vyrůstají nevkusné stavby, zatímco památky chátrají. Miloš Urban se ve svém románu KAR vrací do Karlových Varů jako do města svého dětství.

  

Spisovatel Julián, kterého do Karlových Varů povolá bývalý spolužák a současný policista Michal Weber, aby mu pomohl rozřešit záhadu podivných vražd a sebevražd, se vrací do svého rodného města. To nastartuje příval vzpomínek, ty však jsou spíš inventurami ztrát. 

 

Pokud novou knihu Miloše Urbana zařadíme mezi detektivky, nedopustíme se chyby, pouze určitého zjednodušení. Najdeme v ní vše, co dobrá detektivka potřebuje. Mrtvoly, policii, která není schopná vyřešit vraždy bez vydatné pomoci amatéra, a nakonec i rozřešení zápletky, která v konečném důsledku není tak složitá, jak se na první pohled zdá.

 

Pro Miloše Urbana je žánr umělecké detektivky typický. Poněkud se odchyluje od kriminálních románů, které sice mají velmi podstatný přesah a zápletka v nich hraje procentuálně menší roli, ale to, co do nich vkládá Urban, je diametrálně odlišné. Místo širokých společenských kontextů, jimiž si jiní autoři často pomáhají a tím své knihy „vycpávají“ a zakotvují je jednoduše v určité době, se Urban věnuje spíše uměleckým oborům, literatuře, často i architektuře, nebo si zvolí specializovanou disciplínu, jako jsou houby, fotografování nebo konstrukce automobilů. Tím se stává nosným tématem právě tento obor a detektivka zůstává v pozadí a velmi efektivně se stará o zábavu. Touha po nových informacích, kterou v sobě každý člověk má, i když si ji neuvědomuje či ji dokonce schválně potlačuje je tak naplněna, a forma rozhodně nudná není.

 

Návrat do rodného města a změny, které v mezidobí proběhly, sice nemohou konkurovat hloubce, s jakou se podařilo autorovi podat v románu Santiniho jazyk dílo tohoto slavného stavitele nebo atmosféru Prahy před asanací (Lord Mord), ale přece jen se hlavní hrdina stává pro čtenáře průvodcem po současných i starých Karlových Varech. Do textu v krátkých zmínkách vstupují slavné osobnosti, spojené s tímto městem, zejména Goethe, který se zde stává i jakýmsi symbolem pozdní lásky.

 

Hlavní Urbanův hrdina mívá často jakési problémy s láskou, možná lépe řečeno s erotikou. Urban není puritán, pro něhož by sex bez lásky nemohl existovat, a v popisech milostných scén je zkušený matador, který dokáže správně volit slova. I v knize KAR tomu není jinak, přesto převažuje touha po trvalém vztahu.  

 

Pro román jsou důležité dvě protikladné ženské postavy. Živočišná a exotické Mariela, z níž se posléze vyklube Muriel, a praktická matematička Markéta, která má přezdívku Makro, bývalá Juliánova manželka. Prosím, povšimněte si v závěru knihy Poděkování za konzultace a cenné rady si zaslouží: Marko „Makro“ Hauliš. Podivný vztah těchto dvou ženských postav evokuje jiné Urbanovy romány, například Poslední tečka za rukopisy nebo již zmíněný Santiniho jazyk. 

 

Ještě dva motivy stojí za poznámku – zneužití chemie a různé druhy závislostí. Částečně spolu souvisí, protože chemické látky (léky, drogy) závislost vyvolávají, ale nejen ty. Člověk si dokáže vytvořit nechtěné vazby různými způsoby a na různé věci a je pro ně schopný udělat leccos, včetně vraždy.

 

Urbanův román KAR je opět velmi čtivý, a i když se v něm čtenář nedočte tolik informací o architektuře, je přece jen více podobný románům Sedmikostelí nebo Santiniho jazyk, než novějším Přišla z moře, Praga piccola nebo Závěrka. Ale právě to, že se Miloš Urban nerad vrací a hledá nová témata a svým způsobem i jiné žánry, je na jeho knihách zajímavé.