Recenze: Francis Scott Fitzgerald – Poslední kapitán

• 

Vytvořeno 10. 8. 2019 1:00

Autor: Michaela Babíková

Pokud jde o knihu Poslední kapitán, varuji vás předem – nečtěte ji. Dojdete totiž k větě „Na tomto místě končí souvislý Fitzgeraldův rukopis“. A bude vám to vadit. Jakože hodně. Rozhodli jste se mě neposlechnout? Správné rozhodnutí. Tato knižní klasika a poslední, nedokončený román slavného amerického spisovatele Francise Scotta Fitzgeralda totiž za přečtení rozhodně stojí.

  

Jeden z nejvýraznějších představitelů ztracené generace, spisovatel, který bývá označován za autora tzv. jazzového věku, autor světoznámých děl, jako jsou například Velký Gatsby či Něžná je noc. Francise Scotta Fitzgeralda asi není třeba představovat obšírněji. Jeho Poslední kapitán bohužel zůstal nedokončený. Než mu však do uší přestaly našeptávat múzy a jejich místo zaujala smrt, stihl F. S. Fitzgerald napsat přibližně dvě třetiny románu zasazeného do období Hollywoodu v době jeho největší slávy.

 

Příběh knihy je vyprávěn z pozice Cecílie Bradyové, mladinké dcery hollywoodského producenta. Ačkoli se jedná pouze o jednu z vedlejších postav, Fitzgeraldovi se podařilo velmi důvěryhodně a precizně vykreslit postavu přibližně devatenáctileté dívky, které nechybí mladická drzost a sebevědomí. Cecílie je platonicky zamilovaná do producenta jménem Monroe Stahr – „posledního kapitána“ hollywoodského filmového průmyslu, charismatické postavy, kolem které je vystavěn děj knihy.

 

Monroe Stahr je „zázračné dítě“ se šestým smyslem na úspěšné filmy, člověk, který pracuje tvrději, než kdokoli jiný, muž, jehož ženy milují a muži obdivují. Ale také nešťastný vdovec, kterého smrt jeho milované ženy zatvrdila a zlomila. Jenže pak potká Kathleen…

 

Příběh Posledního kapitána je poměrně prostý a je vlastně těžké určit, co z něj dělá tak poutavou knihu, jakou bezesporu je. Snad je to Fitzgeraldovým jazykem, jeho „barevností“ a lyričností, schopností popsat běžné okamžiky zcela mimořádným způsobem. Nebo za tím možná stojí postavy románu, které jsou nevšední a přitažlivé, ale zároveň velmi životné.

 

V doslovu knihy se dozvíte, že román jen napsaný přibližně ze dvou třetin, ale existují Fitzgeraldovy pracovní poznámky a načrtnuté úryvky, podle kterých lze závěr knihy zrekonstruovat. Zároveň je však známo, že Fitzgerald míval ve zvyku své rukopisy v průběhu psaní revidovat a přetvářet. Jak by to tedy nakonec dopadlo s Monroem Stahrem nevíme, ale možná koneckonců není na škodu, že nám zbývá tolik prostoru pro vlastní fantazii.

 

Opravdu jediná věc, která mě na knize zklamala, byla vazba. I při šetrném zacházení se hned při prvním čtení začala rozlepovat. Je to veliká škoda, zvláště když překrásná obálka vznikla ve studiu Tomski&Polanski a rozhodně se jedná o kousek, který si asi většina čtenářů bude chtít s láskou uložit do své knihovny jako jeden ze sběratelských kousků.

 

Tak jsme se Stahrem tančili na senzační muziku Glenna Millera, který hrál Na Houpačce. Teď se tančilo bezvadně, místa bylo ažaž. Ale člověk se tam cítil opuštěně – mnohem opuštěněji, než dokud tam byla ta dívka. Podle mě a také podle Stahra si ten večírek odnesla s sebou, a s ním i bodavou bolest, kterou jsem předtím pociťovala, a velký plesový sál nechala prázdný a vychladlý. Nezůstalo nic, a já jsem tančila s mužem, který byl duchem nepřítomný a vykládal mi, jak moc se Los Angeles změnilo. (Str. 125)