Recenze: Fern Overbey Hilton – Obvinění z Dachau

• 

Vytvořeno 18. 8. 2019 1:00

Autor: Daniela Slouková Recová

Po skončení první i druhé světové války nastal čas zúčtování s válečnými zločinci, skutečnými i domnělými. Pokud se dá v tomto případě mluvit o proslulosti, prim vedou Norimberské procesy, které vešly v celosvětovou známost a posloužily jako předloha pro řadu filmových a literárních zpracování. Ale poválečné procesy nejsou jen Norimberk. Kdo z nás měl tušení, že soudní tribunál pro válečné zločiny zasedal i v Dachau? Tohle místo máme spojené s nechvalně známým koncentračním táborem, ale už méně z nás ví, že i zde nastal čas pro spravedlnost a pozůstalí se dočkali alespoň částečného zadostiučinění.

Fakta z procesů, které řešil soud na místě bývalého koncentračního tábora, ve své knize zaznamenal Fern Overbey Hilton pod názvem Obvinění z Dachau. Autor vychází z primárních zdrojů, včetně oficiálních soudních spisů a zpráv. Snaží se dopátrat i detailů z osobního života obžalovaných a zjistit, kde se v lidech vzala touha podílet se na konání ve prospěch fašistického režimu. Špatná výchova, těžké dětství, nízké sebevědomí, skryté skony k sadismu? Co všechno bylo prvopočátkem zvráceného jednání, kolik z obviněných si vyslechlo odsuzující rozsudek a kolik z nich naopak odešlo od soudu osvobozeno? Na všechny tyto otázky se autor snaží najít odpověď a je jen na čtenáři, ať posoudí nakolik úspěšně.

V knize najdeme dva typy kapitol. Jedny se zaměřením na osud konkrétního obviněného a druhé s obecným názvem podle skupin obyvatelstva dle povolání. Ale pokud byste u kapitoly s názvem Záškodník. Příběh dr. Maxe Schmida logicky čekali příběh člověka jménem Max Schmid a naopak u kapitoly Školství hledali příběhy učitelů, kteří své služby poskytovali špatné straně, bohužel budete trochu zklamáni. Struktura jednotlivých kapitol je místy poněkud nepřehledná a najdete v ní prolínající se pelmel informací a jmen, který vás nutí být neustále ve střehu a dobře se na četbu soustředit, abyste neztratili nit. Rozhodně se nejedná o čtení na večer, kdy přijdete unavení z práce nebo si chcete odpočinout od vřískajících dětí. U tohoto žánru těžko čekat, že se bude jednat o oddechovou literaturu, ale více struktury by neškodilo nebo alespoň zvýraznění členění kapitol. Místy máte pocit, že autor pro samé kvantum informací odbíhá od jednoho k druhému, aby čtenáři stihl sdělit opravdu všechno, co se mu povedlo vypátrat.

Přes výše zmiňované nelze autorovi upřít, že přichází se zcela novými informacemi a zabývá se tématem, o kterém toho u nás zase nebylo tolik napsáno a řečeno.  Ale ta struktura…