Recenze: Jan Vodňanský – Hledání ztraceného Voskovce

• 

Vytvořeno 15. 9. 2019 0:00

Autor: Jiří Lojín

Začíst se do knihy Jana Vodňanského Hledání ztraceného Voskovce je především příležitost ke vzpomínání, a to nejen na začátky tvorby Voskovce a Wericha, ale i na historii skvělého dua Vodňanský a Skoumal, což dává i mladším ročníkům možnost vrátit se do doby, kdy sice byli u moci komunisté, nicméně inteligentní humor se mezi lidi dostával i přes nejrůznější zákazy.

I když má kniha v názvu jméno Jiřího Voskovce, jde spíše o paralelu mezi uměleckým životem dvojice Voskovec a Werich a jejich mladších kolegů, kteří v určitých směrech měli podobný osud. Společným jmenovatelem byly zákazy, potlačování a odsouvání na druhou kolej, avšak umělců, kteří nemohli svobodně tvořit, bylo v české historii mnoho. Absurdním výsledkem však byla nezapomenutelná díla v podstatě na všech frontách umění. Pro člověka – diváka, posluchače nebo čtenáře – se stalo dobrodružstvím už samotné hledání uměleckého zážitku, který by nebyl poplatný vládnoucímu režimu. Výsledkem byla určitá míra spontánnosti, pocit spojenectví a v případě divadelních představení nebo koncertů samotný divák dotvářel pointu, obohacoval text svými představami a smál se i na místech, kde to autor předpokládal.

Druhým důsledkem zákazů a omezování bylo vytlačování umělců z Prahy a tím i mnohem více příležitostí pro mimopražské publikum setkat se s lidmi, za nimiž by museli putovat do hlavního města. S představením dua Vodňanský a Skoumal jsem se tak mohl setkat v Brně i v Ostravě. Omlouvám se, že do recenze vkládám osobní vzpomínky, obvykle to nedělám, ale možnost být na těchto představeních znamenala zážitek, který si člověk s sebou nese celý život. Podobně se musel cítit i divák, který měl možnost navštívit divadlo Voskovce a Wericha a přesně o tom Jan Vodňanský ve své knize píše.

Hledání ztraceného Voskovce nemá pevnou strukturu, volně přechází od prvotních projevů exhibicionismu autora knihy a jeho fascinace Osvobozeným divadlem k popisu osobních kontaktů. Prolínají se tu texty básniček Jana Vodňanského, úryvky z představení a korespondence s Jiřím Voskovcem. Dále vkládá vzpomínky na setkání v Americe a nechybí ani rozbor Vest Pocket Revue.

Zdánlivý chaos, nepochopitelný u absolventa vysoké školy technického zaměření, jakým Jan Vodňanský byl, koresponduje se způsobem jeho tvorby, místy hraničícím až s dadaismem. Pro čtenáře je zajímavé srovnání textů dvojice V & W s V & S. K tomu má jedinečnou příležitost, protože v knize Hledání ztraceného Voskovce stojí vedle sebe, střídají se. Jan Vodňanský sice tvorbu Osvobozeného divadla právem bezmezně obdivuje, ale nikde se neobjevuje tendence ke kopírování. Jde jinou cestou. Voskovec a Werich si hrají se slovy, často vytvářejí svá vlastní, spojují je tak, aby dosáhli zvukomalebnosti a slovní zkratky. Vodňanský a Skoumal, lépe řečeno zejména Vodňanský, řadí k sobě standardní slova v nestandardních významech. Jde sice také o hru se slovy, ale pravidla jsou jiná.

Kniha Hledání ztraceného Voskovce je jedinečnou příležitostí k nahlédnuté do tvorby dvou tvůrčích dvojic a ke srovnání jejich práce. A také ke vzpomínkám na tyto originální osobnosti, které se prosadily a získaly popularity i přes všechny zákazy a jiné překážky. Jejich život a dílo dokazují, že potlačit myšlenky je velmi těžké a daří se to lépe v prosperující společnosti, v níž mají lidé více příležitostí k bezduchému konzumu, než prvoplánovým politickým útlakem.