Recenze: Marcos Aguinis – Sám proti inkvizici

• 

Vytvořeno 26. 9. 2019 1:00

Autor: Lenka Karasová

Pod slovem inkvizice si většina z nás představí čarodějnictví, obviňování z něj a následné – povětšinou masové – zatýkání, mučení a hořící těla na hranicích. Inkvizice ale obsáhla mnohem více, za kacířství se dalo de facto označit vše, co bylo v rozporu s jedinou pravou vírou, kterou bylo křesťanství, respektive Nový zákon. Jedni z nejvíce pronásledovaných byli Židé a jejich pronásledování se přeneslo i do kolonizované Jižní Ameriky. Příběh podle skutečné události vypráví ve své knize Sám proti inkvizici argentinský spisovatel Marcos Aguinis.

  

Kniha začíná poměrně netradičně – úvodem, ve kterém autor čtenáře seznámí velmi stručně se životem ústřední postavy, lékařem Franciskem Maldonadem da Silva. Mohlo by se zdát, že tímto cca dvoustránkovým shrnutím děje je vzato veškeré překvapení z nečekaných zvratů, které četba přináší, ale opak je pravdou. Aguinis vás provede od Franciskova dětství, přes dospívání a dospělost až po dobu věznění. 

 

Je 17. století a svět se dělí na staré a nové křesťany. Nenechte se mýlit, být starým křesťanem se nerovná hanlivému označení. Rozumělo se tím obyvatelstvo řádné křesťanské víry, novými pak ti, jež konvertovali (ať už dobrovolně, či naopak). Francisco byl vychováván v duchu jediné pravé víry, byl svědkem zatčení a odvlečení otce, který se nevzdal svého židovství, a ačkoliv jej provozoval tajně, pozornosti inkvizice rozhodně neušel. Zatčení se rovnalo poměrně jednoznačnému osudu – zabavení majetku, dehonestace celé rodiny, zvláště dětí, které měly zkaženou krev po otci. Francisco měl štěstí. Aby byl očištěn, nastoupil do dominikánského kláštera. Narůstala u něj touha po vědění, četl knihy, studoval, nechal se biřmovat, stal se váženým lékařem. Nic nenasvědčovalo tomu, že by se měl zkazit. Jak se tedy stalo, že se ocitl v žaláři s nálepkou „Žid“? To zjistíte, když Franciska na jeho životní cestě doprovodíte. 

 

Sám proti inkvizici je sondou do doby, ve které hrálo prim náboženství, lidé tmavé pleti byli považování za méněcenné a sloužili bílým jako otroci. Nikoho nezajímalo, kdo patřil k původním obyvatelům Latinské Ameriky, v jednu chvíli bylo špatně i to, že máte portugalské kořeny. Zkrátka cokoliv, co se vymykalo představě Svatého oficia, vás mohlo dohnat až na hranici. V jednu chvíli jste byli obklopeni přáteli, kteří na vás ale neváhali plivat, jakmile jste byli odvlečeni inkvizicí. Nejen tyto poznatky vám kniha nabídne. Ukáže vám také některé léčebné postupy – Chirurg přikázal, aby každou půlhodinu již od předvečera podávali nemocnému skleničku pálenky. (Str. 268). Čtyřmi tahy odřízl uhnilou kost. Druhý chirurg držel spodní část krvácející nohy ve vzduchu. (Str. 269), pobaví vás přípravou léků – „Z čeho se ten protijed skládá, tatínku?“ „Slyšel jsi,“ vložil se do toho lékárník a osušil si pleš: „Maso ze zmije a třiašedesát přísad. Mám ti je vyjmenovat?“ (Str. 275), přiměje vás k nevěřícnosti, že byly některé názory vůbec možné – „Učit okázalé věci ubohé lidské bytosti! Je to jako kropit písek!“ (Str. 20).

 

Po většinu času vás dějem provází autor, občas „nechá promluvit“ jinou postavu, jeden oddíl je vyprávěn samotným Franciskem, díky čemuž nejlépe pochopíte jeho odhodlání jít si za svým.

 

Jak je již řečeno v úvodu, Aguinis pracoval se skutečnou událostí. Je potřeba si ale uvědomit, že s největší pravděpodobností nejsou všechny informace dostupné v historických pramenech a některé části (osobní rozhovory, myšlenky hlavní postavy) jsou fikcí. Bohužel autor toto v doslovu nekonkretizuje, což je veliká škoda. Naopak mnoho historických informací je vysvětleno pod čarou a vy si tak rozšíříte své znalosti. 

Celkovému dojmu ze čtení uškodilo až přílišné množství chyb – překlepy, chybějící písmena a bohužel také špatná interpunkce. Jestliže patříte ke čtenářům, kteří jsou na toto citliví, dostatečně se obrňte, protože nechat si ujít Franciskův příběh by byla chyba. Stojí za to.