Recenze: Johann Wolfgang Goethe – Faust

• 

Vytvořeno 31. 10. 2019 0:00

Autor: Štěpán Ledvinka

Kniha Faust, na které její autor Johann Wolfgang Goethe pracoval neuvěřitelných 60 let, patří k jednomu z pilířů německé, evropské a nebál bych se říci celé naší křesťanské kultury. O aktuální české vydání se zasloužilo nakladatelství Academia.

Faust je divadelní veršované drama, které je, co se počtu veršů týče, třikrát rozsáhlejší než Shakespearův Hamlet. Ani množství postav není o nic menší, jen u prvního dílu dramatu jsem jich napočítal 88. Kvůli svému rozsahu nebyl dosud Faust nikdy kompletně uveden na divadelní scéně. Hra je nejen objemově (verše, postavy), ale také obsahově rozsáhlá. Autor čerpá jak z antické mytologie, tak z křesťanství a do díla zahrnuje i své bohaté celoživotní zkušenosti. Faust je velmi komplikovanou osobností, která na jedné straně touží poznávat a hledat, umí vášnivě milovat, nenávidět i být znuděně bezcitný a sobecký.

Dílo je to tak zásadní, že je zdrojem inspirace pro další díla, ať již jde o napodobování či parafrázování. Koneckonců třeba si sami vzpomenete na dílo, které na Fausta odkazuje. Mě třeba napadá Bulgakovův román Mistr a Markétka (zde je podobností s Faustem vícero; autor toto dílo stejně jako Goethe dokončil jen pár měsíců před smrtí, pracoval na něm mnoho let), Faust se dočkal i parodování, zde se mi vybavuje film Kam čert nemůže (tebe, vážený čtenáři, možná napadnou další a pravděpodobně i příhodnější příklady).

Překlad tohoto grandiózního díla pochází z první poloviny 20. století z pera uznávaného literárního historika, profesora germanistiky a překladatele Otokara Fischera. Jeho překlad Fausta patří podle znalců k vrcholům jeho tvorby.

Překlad je čtivý, což u díla takového významu a rozsahu není nepodstatné, naopak. Překladatel měl velmi bohatou slovní zásobu a cit jak pro němčinu, tak i češtinu, čehož při práci s originálem plně využil, a tak se setkáme i s dnes méně častými výrazy. A nejde jen o slovní zásobu, ale i o rytmus, který je využíván, aby navodil patřičné emoce, kterých chce autor u čtenáře docílit.

Redakční zpracování je střízlivé, bez experimentů, dalo by se říci až strohé. Na druhou stranu si myslím, že by si Faust zasloužil například doplnění zajímavými ilustracemi, kresbami, které by tomuto literárnímu skvostu přidaly další rozměr. Zarovnání textu vlevo mi nepřijde ideální, ale je nutno přiznat, že jde o ryze subjektivní pohled (více mému oku lahodilo zarovnání na střed, které jsem viděl u konkurenčního vydání).

Fausta nelze rozhodně zařadit mezi odpočinkovou četbu, ale přesto – či snad právě proto – by měl patřit k „povinné“ výbavě Evropana i kosmopolity.