Recenze: N. K. Jemisin – Brána z obelisků

• 

Vytvořeno 16. 12. 2019 0:00

Autor: Markéta Forejtová

Po roce u nás vychází Brána z obelisků, druhý díl renomované fantasy série Zlomená země z pera N. K. Jemisin. Tato novinka – stejně jako její předchůdce Páté roční období a jako do češtiny zatím nepřeložený závěrečný díl trilogie – se v USA dočkala prestižní ceny Hugo Award, která je každoročně udílena nejlepším dílům žánrů science fiction a fantasy. U nás tituly N. K. Jemisin neslaví takový úspěch, kvalitativně ovšem v současné fantastice nemají konkurenci.

Ocitáme se na kontinentu Tišina, kde mezi lidmi žijí i orogéni. Ti dokážou ovládat pohyby země a tvarovat ji, povědomě cítí tektoniku a s dostatkem cviku se občas naučí i další související schopnosti. Světem zmítá další z pátých ročních období – tedy fází, kdy se Země zmítá v křečích, a pokud si její lidští a zvířecí obyvatelé nedají pozor, hrozí jim rychlé vyhynutí.

Tímto krutým světem nás ve druhém dílu série provází především orogénka Essun. Ta žije v podzemním spolku, kde si hledá nové přátele a zapojuje se do místního fungování. Zároveň se ovšem snaží naučit se co nejvíce od zkušeného desetiprstenáře Alabastra – oběma je jim totiž jasné, že toto páté období se začíná vymykat kontrole a mohlo by svět dovést do větší katastrofy, než na kterou je připraven.

Znamená to něco? Rovný rovného si hledá, to je stará věc, ovšem na rasách a národech už dlouho nezáleželo. Účinnější jsou společenství vyznačující se jednostným cílem, se členy o různém zaměření, jak dokázalo Staré císařství. (JEMISIN, N. K., 2019. Brána z obelisků. Brno: Host, s. 28. ISBN 978-80-7577-981-6.)

Druhý úhel pohledu poskytuje Essunina dcera Nassun, která se snaží sžít se svými schopnostmi a poprat se se svým údělem uprchlíka. Zároveň pro svou zesilující orogénii přichází o lásku od vlastního otce, a tak se snaží najít sama pro sebe tak trochu náhradní smysl. Mezi kapitolami Essun a Nassun se čas od času objeví mezihry, které nastiňují větší okruh událostí a souvislostí než ten, jaký kolem sebe vnímají tyto dvě orogénky.

N. K. Jemisin vyniká v předestírání světa a událostí z pohledu různých postav. To se jí daří zejména díky tomu, jak komplexně své hrdinky (a hrdiny) vystavuje a umožňuje čtenáři, aby je poznal v různých situacích. Tak si každý může udělat vlastní obrázek o tom, jak protagonisté přemýšlí a proč nakonec jednají tak, jak jednají. Zároveň si autorka dává záležet na vztazích mezi jednotlivými postavami. Essun tak kromě jejích činů poznáte jako matku, nepřítelkyni či vůdkyni, což jejímu charakteru dodává nové dimenze.

Tuhle lhostejnost znáš – z Opory. Je to lhostejnost, jaká se dostavuje, když člověk zažije příliš mnoho zrad, když bez pořádného důvodu přijde o příliš mnoho přátel, když se stane svědkem příliš mnoha ohavností, které jsou až příliš děsivé na pohled. (Tamtéž, s. 64.)

Kromě realistických postav si N. K. Jemisin dává záležet i na prostředí, v němž se příběh odehrává. V prvním díle podrobně líčí fungování světa, ale v Bráně z obelisků už takříkajíc počítá s tím, že se v Tišině orientujete, jako byste tam bydleli odjakživa. Teď už nejde o to se na univerzum napojit – úkolem čtenáře je spíš začít v něj věřit a doufat, že katastrofu přežije. Prostřednictvím různých dějových linek a jejich propojení se dostáváme do nových oblastí světa a zároveň objevujeme i jeho nové možnosti. Je tedy jasně vidět, že autorka má vše do detailu rozmyšlené předem, a totéž je patrné i na jejím stylu psaní. Dokáže navodit pocit, že je vždy o krok napřed.

Sečteno a podtrženo, nenabízí se jediný důvod, proč se této sérii vyhnout. N. K. Jemisin se minimálně v anglofonní sféře dostává za sérii Zlomená země velkého uznání a ona si ho plně zaslouží. Pokud hledáte fantasy, která se vyhýbá veškerým žánrovým klišé a ve které si snad každý čtenář najde něco pro sebe, pak vám tyto knihy dají přesně to, po čem toužíte.

Teď má druhou šanci. A jestli to, že je něčím míň, znamená, že je menší zrůdou, než býval, není čeho litovat. (Tamtéž, s. 172.)