Recenze: Jan Tomeš – Trny v čase

• 

Vytvořeno 9. 11. 2020 0:00

Autor: Marie Svobodová

Kniha Trny v čase mě upoutala na první pohled – její zajímavý název a krásný obrázek na obálce působí velmi nadějně. Text na zadní straně obálky pak předestírá „dobrodružný výlet po celé Evropě a filozofických směrech“. Takovou knihu jsem si rozhodně nechtěla nechat ujít, obzvlášť když je prvotinou dosud neznámého českého autora.

Hlavní hrdinka Karolína studuje filozofii na Karlově univerzitě. Zároveň pátrá po tom, kdo byla její maminka, kterou nikdy nepoznala, a proč se jí pořád dokola opakuje jeden záhadný sen. Jednoho dne potká v kavárně Tomáše, kluka, který je v mnoha ohledech jiný než ona, a asi právě proto je to brzy začne táhnout k sobě. Tomáš pomáhá Karolíně pátrat po její mamince, indicie je postupně zavedou do Holandska, Německa, Rakouska a Francie, kde odhalují stopy Karolíniny rodiny a zároveň prožívají svou čerstvou zamilovanost.

Na své cestě se setkávají s profesory filozofie a debatují – ačkoli jen povrchně – o různých filozofech a jejich myšlenkách, řeč je například o Descartesovi, Grofovi nebo Steinerovi. Stěžejním směrem celé knihy se nakonec stávají myšlenky rosekruciánů, které jsou jakýmsi spojením křesťanství, esoteriky a mystiky. Místo slibovaného „výletu po filozofických směrech“ je tak kniha v druhé polovině spíše jakýmsi „úvodem do esoteriky“.

Zadní strana obálky je celkově hodně zavádějící. Poslední věta například tvrdí, že kniha „ukazuje, že mileniálové nemají v hlavě jen avokádo“. Já ale nějak nevím – není to vlastně úplně naopak? Všechny filozofické myšlenky jsou v knize maximálně zjednodušené, aby s nimi čtenář nemusel příliš zápolit, což jim pochopitelně bere kontext a hloubku. Jednotlivé kapitoly jsou pojmenované podle nejrůznějších filozofů, o těch filozofech je ale v dané kapitole často jen letmá zmínka, kterou hlavní postavy pronesou mezi řečí. Kniha se snaží čtenáře nalákat na svou „hloubku“, ve výsledku je z ní ale jen jedno velké plácání po povrchu.

Navíc jsou všechny myšlenky, které by snad měly potenciál být opravdu hodné zamyšlení, v knize až na druhém místě za romantickým příběhem Tomáše a Karolíny. Kdykoli spolu ti dva někam vyrážejí, neptá se čtenář sám sebe: „o jakém filozofovi si asi budou povídat?“, ale daleko spíš: „vyspí se spolu už tentokrát?“. Kniha je zkrátka psaná tak, že druhá otázka budí daleko více napětí než ta první. Nedůvěřuje snad autor mileniálům, že by dokázali přelouskat knihu, kde by filozofie dostala stejně prostoru jako romantika?

Možná bych nebyla tolik kritická, kdyby obálka neslibovala něco, co kniha následně nedokáže splnit. Abych byla spravedlivá, Jana Tomeše je třeba za řadu věcí také pochválit. Především za to, že se odhodlal napsat knihu, která je jaksi „jiná“ než většina knih, které se vydávají, v tom smyslu, že kromě napětí či romantiky přináší čtenáři také možnost se zastavit a zamyslet. Dále také za to, že píše poutavě, lehce a nenuceně a že je kniha krásně graficky zpracovaná. Pokud v budoucnu napíše něco dalšího, určitě si to přečtu a budu doufat, že obsah napříště dohoní formu.

Název knihy: Trny v čase
Autor: Jan Tomeš
Nakladatelství: Paseka s. r. o.
Místo vydání: Praha
Rok vydání: 2019
Vydání: 1.
Počet stran: 240
ISBN: 978-80-7432-951-7