Chapadlo okultní psychózy

• 

Recenze

Vytvořeno 23. 3. 2011 1:00

Autor: Petr Měrka

China Miéville (*1972) je britský autor vzešlý z oblasti fantasy a sci-fi. Avšak jeho styl je jako u každé jiné kvalitní literatury nadžánrový. Snoubí v sobě prvky hororu i klasické detektivky. Kombinuje jednotlivé aspekty těchto žánrů, ale vždy zůstává svůj. Jeho styl vyprávění si nelze zaměnit s žádným jiným autorem.

China Miéville je především úžasný romanopisec. Klade značný důraz na popisnost. Hraje si s detaily, jejichž pomocí vytváří vesměs zlověstnou a děsuplnou atmosféru prodchnutou značně pochmurnou náladou. Jeho jazyk je velmi bohatý, často výrazně abstrahující, a obsahuje v sobě okouzlující příměs magického surreálna.

Nemyslím tím snad formu automatického psaní, ale výjevy, jaké předkládá čtenáři a které nám v mnohém mohou navodit reminiscenci úchvatného triptychu Zahrada pozemských rozkoší od Hieronyma Bosche. Konkrétně tu jeho část věnovanou ztvárnění pekla.

Do světa literatury vstoupil jako blesk z čistého nebe svým debutovým románem Král krysa, ale skutečného věhlasu dosáhl svým následujícím počinem nazvaným Nádraží Perdido. Zde je nutno podotknout, že Miéville si nikterak nepotrpí na krátké formy a oplývá značným prozaickým rozmachem zahrnujícím stovky stran. Což může být v dnešní uspěchané době poplatné stresu i na závadu. Vždyť kdo má čas číst šestisetstránkový špalek? Byť je vynikající a dějově strhující. I Kraken, jeho zatím poslední dílo, by leckomu mohl vystačit na celý rok.

Literatura upadá do stoky zapomnění a jejího žezla se ujímá comics, který je pro mnoho současných čtenářů mnohem stravitelnější, ale především atraktivnější. Avšak i v této oblasti vznikají skvosty od takových tvůrců, jakými jsou kupříkladu Neil Gaiman, Alan Moore, či Warren Ellis.

Osobně považuji Miévilleho Krakena za zatím jeho nejzdařilejší počin, jenž se mi dostal do rukou. Předcházející Město a Město mě příliš neohromilo, dalo by se jen konstatovat, že patří mezi nadprůměrné autory. Avšak díky právě zmíněném Krakenovi už nemůže být pochyb, že se zcela nezpochybnitelně zařadil mezi kultovní tvůrce.

Zavádí nás v něm zprvu do obyčejného světa stereotypní každodennosti, jenž však každou kapitolou nabývá na strhující bizarnosti, v němž velkou roli hraje okultismus, sektářství, fanatismus a v řadě neposlední zločin.

Děj se odehrává v Londýně. Jedná se však o Londýn vzpěčující se racionalitě a běžnému chápání. Vše je obestřeno mysteriózním napětím. Ústřední postava Billyho Harrowa se po hlavě dostává do prostředí, jemuž dominují parapsychologické schopnosti. A to vše díky kuriózní a nevysvětlitelné krádeži chapadlovitého boha naloženého v láku, s nímž je pevně spjata apokalypsa s následným koncem světa.

Na své pouti odvrácenou stranou Londýna, kdy se stane nechtěným mesiášem, se střetává s různými abnormalitami a anomáliemi v podobě hrůzostrašně deformovaných lidí, kteří se nechali znetvořit, přetvořit či zmutovat za specifickým účelem čiré obludnosti. Samozřejmě nemůže chybět zásvětí a nehmotné metabytosti. Přičemž nemalou úloho hraje i sociální podtext, jenž je v současnosti tolik aktuální, kdy hrstka bohatých parazituje na miliardách bezprizorních chudáků.

Kapitalismus nás zotročil. Nasadil nám okovy konzumu a vsadil nás do žaláře živoření.
Ale opravdu sympatický na Krakenovi je humor. Svébytný morbidní humor, jemuž se, k naší velké škodě, Miéville až doposud vyhýbal.

Chyběl mu krůček ke třicítce a vypadal mladší: měl pihy a dost málo vousů na to, aby mu lidé přestali říkat zdrobnělinou jeho jména. Tušil, že postupem času se podobně jako Leonardo DiCaprio bude jednoduše měnit ve stále seschlejší dítě.
(Miéville, Ch.: Kraken. Laser-Books: Plzeň 2010, s. 16.)

„A co ta tvoje apokalypsa?“ „No, vesmír je lístkem na stromu času a s příchodem podzimu seschne a spadne do pekla.“ Obdivný šepot. „Ty jo, paráda. Moje nová partička tvrdí, že mravenci snědí slunce.“
(Miéville, Ch.: Kraken. Op. cit., s. 52.)

Knihu Kraken vydalo nakladatelství Laser-Books