Jedno odpoledne mezi Prahou a Nipponem

• 

Recenze

Vytvořeno 27. 9. 2010 2:00

Autor: Hana Moualla

Za kolik hodin lze doletět z Prahy do Japonska? Díky knize Český sen od Tomia Okamury jsem to zvládla přesně za dvě hodiny. Během letu jsem si stihla dát i talířek třešní (možná mi maličko zaskočily při nasávání výfukových plynů s výhledem na horu Fudži) a přebrodit se politickou močůvkou (to když Tomio hovoří o tahanicích kvůli průvodcovské licenci).

Na knize spolupracoval spisovatel, novinář a multifunkční muž, pan Jaroslav Novák Večerníček (vydal Fragment, 2010). Český sen mne nadchnul více než např. Žantovského Rocker na hradě, jehož „výpověď“ ve  srovnání se „snem“ působí jako antirevmatikum na bolest hlavy. Je Tomiův mediální pel šikovného muže zasloužený? Jaký je člověk stojící před mikrofonem za AČCKA (Asociace českých cestovních kanceláří a agentur)?

Tomio Okamura na mne přes obrazovku působil jako profesionální workoholik. Knihu jsem si otevřela s dávkou zvědavosti, název evokoval dokument o neexistujícím hypermarketu na Letňanech. Moje nedůvěra opadla, když jsem uviděla na str. 5 citát o bambusu, periferně viděno i s obrázkem motocyklu. Člověk, který má rád citáty, nemůže být jen čirým obchodníkem, no ne?! Kniha má 7 kapitol, přičemž kapitoly 5 a 6 mi lehce splývají. Ale to bude asi tím, že ve volném čase čtu nerada o politických zákulisních žertovačkách.  Tento svět mi je vzdálený asi jako Bollywood pravicovému extremistovi. Kapitola 7 obsahuje kromě části „jak to vidí Tomio“ také recepty.  Text je kromě citátů doplněn také řadou humorných obrázků a poznámkami, které dávají prostor o snění v zemi Clavellova Šogúna.

O Tomiových podnikatelských začátcích (kap. 3) by si měl povinně přečíst každý skuhral typu „ano, ale“. Tomio jistě nesnil, že bude prodavačem popkornu, chtěl jít dál. A ta touha, se kterou šel dál, spoustě lidí chybí. Na str. 28 jsem našla krásné japonské přísloví: „Vybírej si takové povolání, které vyhovuje tvé duši. S celou duší zmůžeš všechno.“ Český sen obsahuje i řadu maličkých a milých detailů jako to, že japonští turisté jsou schopni reklamovat i suvenýry, které se jim rozbijí v kufrech. Nedávno jsem byla svědkem scény, kdy náš turecký průvodce palácem Dolmabahce málem zkolaboval. Kvůli japonským turistům. Před očima se mi mihl obrázek foťáčků cvakajících u váz a dalších sta tisícových položek palácového interiéru. Průvodce mi se zrudlýma ušima šeptal: „Já dobře vím, že fotí i přes zákaz, jsou to pokaždé ti stejní, jen se otočím a už to dělají, znovu a znovu.“  Ale to jen tak na okraj. Češi zase závodí u bufetových stolků, aby utrhli kus salámu navíc do housky do autobusu.  Prostě, každý národ má to svoje. Kladně jsem vnímala japonskou kulturu v tom smyslu, že rodina je stavebním kamenem. Poté, co úřady pohřešují tisíce seniorů, ale nějak propadám skepsi. Škoda, že Tomio v knize více nehovořil o svojí rodině z tatínkovy strany.

Kniha se čte příjemně, není komplikovaná, příběhu lze věřit. Nedokážu odhadnout, zda a jak moc nám pan Večerníček přehrál pohádku na dobré spaní, řekněme, že i kdyby fabuloval mezi všemi záchytnými body, pořád je „Tomiův sen“ krásný příběh o člověku, který bourá svoje osobní limity. Doporučuji všem manažerům, kteří by jinak sáhli po Kam se poděl můj sýr nebo Bohatý táta, chudý táta. Český sen má osobité kouzlo.

„Dobré stavební dřevo neroste snadno. Čím silnější vítr, tím houževnatější stromy.“ Tento citát  J. W. Marriota v mých očích vystihuje Tomiův život. Jak ustáli svoje manželství Tomiovi rodiče, je pro mne záhadou. Zřejmě jako u všech smíšených manželství jsou jisté věci, které jsou nesrozumitelné okolí. K paní Heleně Okamura cítím silnou sympatii. Podle Talmudu vychovává matka nejen svého syna, ale také jeho syna. Před očima si promítám všechny tři bratry Okamura a vidím úspěšné muže...

Knihu Český sen vydalo nakladatelství Fragment