Ukázky z knih: Zuzana Pospíšilová – Psí pohádky

• 

Vytvořeno 8. 6. 2017 2:00

Autor: Redakce

Pohádky a psi mají jedno společné, jsou to věrní přátelé lidí a dělají jim radost. Oblíbená autorka Zuzana Pospíšilová proto pro všechny milovníky psů a pohádkového čtení napsala dvacet původních pohádek o pejscích ras ušlechtilých i zcela neznámých. V téhle knížce vyvádějí psi neuvěřitelné kousky. Fenka Sisi zpívá, z pejska Fleka se stane malíř a kokršpaněl Bady se chce učit španělsky. Nechte se poučit psí moudrostí, pobavit psí radostí a užijte si veselé ilustrace Michala Sušiny. Haf!

Ukázka z knihy:

Bez puntíků?

„Počkejte tady na mě,“ přikázala maminka svým dvěma dcerkám. Zuzanka se zamračila. Kristýnka nafoukla tváře a ruce dala bojovně v bok. Obě chtěly do obchodu s maminkou. Na nákup chodily rády. Vždycky se jim podařilo vyškemrat něco navíc. Třeba pytlík bonbonů, čokoládu nebo alespoň docela obyčejné lízátko.
Tentokrát maminka měla v úmyslu koupit něco tajně, aby to dcerky neviděly. Mělo to být překvapení.
„Já nechci čekat. Já chci jít s tebou,“ zaprotestovala Zuzanka.
„Já taky,“ přidala se Kristýnka.
„Nebojte se, budu tady hned,“ chlácholila je maminka. „Zatím si můžete malovat,“ řekla a předala dětem obrázky, které dostaly od paní doktorky, když u ní byly na kontrole po nemoci. Pak zalovila v kabelce a vyndala z ní taky fixy. Maminky musí mít vždycky po ruce něco, čím by své děti zabavily.
Zuzanka s Kristýnkou se na sebe nejprve podívaly a pak neochotně přikývly. Doma jim maminka dovolila jen pastelky, tak se nechaly nalákat.
Když maminku spolkly samozavírací skleněné dveře, Kristýnka si sedla na vyvýšený obrubník, který lemoval schody do obchodu, a otevřela první fix. Vybrala si červenou. Na jejím obrázku byl totiž trpaslík, a ti mívají červenou čepičku. Zuzanka si vzala zelenou, aby vybarvila tříhlavého draka. Čekání jim najednou nepřipadalo tak dlouhé.
„Škoda že tu nemáme další papír,“ povzdechla si Kristýnka a odběhla ke skleněným dveřím, aby se podívala, jestli už maminka není s nákupem hotová. V tu samou chvíli se k obchodu přihnal pán s krásným bílým pejskem. Asi spěchal.
„Jak se jmenuje?“ zeptala se Zuzanka, která byla starší a taky odvážnější.
„Puntík,“ odpověděl pán. Potom vodítko přivázal ke stojanu na odkládání kol a přikázal: „Zůstaň. Já za chvíli přijdu!“ Pak zmizel v obchodě, stejně jako jejich maminka.
„Chápeš to?“ zeptala se Zuzanka.
„Co?“ divila se Kristýnka.
„Jmenuje se Puntík, ale přitom je celý bílý,“ napověděla Zuzanka.
„Bílý jako papír,“ pochopila hned Kristýnka. Fixy, kterými vybarvovaly veliké obrázky od paní doktorky, už skoro nepsaly. Jen jeden jediný zůstal nedotčený. Černý. Ten totiž na obrázky nepoužily.
„Já mu zkusím namalovat nějaký puntík. Ty ho zatím nějak zabav,“ navrhla Zuzanka.
Kristýnka si vzpomněla na pohádku o princeznách Lence, Alence a Magdalence, kterou jim maminka četla večer před spaním. Pustila se do vyprávění. Puntíkovi se pohádka asi líbila, protože spokojeně seděl, pozorně poslouchal a přátelsky vrtěl ocáskem.
Zuzanka mu na kožíšku vykouzlila hned několik puntíků. Každý byl trochu jiný.
„Já chci taky malovat puntíky,“ přihlásila se Kristýnka, když byla pohádka u konce.
„Neboj, nechala jsem ti půlku,“ ubezpečila sestřičku Zuzanka. Byla to pravda. Pejsek měl puntíky jen na polovině těla.
Zuzanka předala fix mladší sestře a dávala Puntíkovi hádanky. Pejsek nechápavě nakláněl hlavu na jednu nebo na druhou stranu, ale ani jednu hádanku se mu nepodařilo uhádnout.
„Už nepíše,“ prohlásila zklamaně Kristýnka. Puntíků nakreslila mnohem méně než Zuzanka.
„Mamka už je tady,“ oznámila Zuzanka.
Kristýnka v tu ránu na puntíky zapomněla. „Cos nám koupila?“ vyptávala se.
Když holky s maminkou odešly domů, před obchodem nastalo hotové pozdvižení.
„Kde je můj Puntík? Kdo ho vyměnil?“ rozčiloval se pán. Nikdo mu neuměl odpovědět, tak zavolal na policii. Tohle se musí vypátrat.
Policisté se ho vyptávali, kdy svého psa viděl naposledy a na jaké jméno slyší.
„Puntík,“ odpověděl pán a jeho pomalovaný pejsek zavrtěl ocáskem a natáhl tlapku ke svému pánovi. Naučil se podávat pac a při každé příležitosti to rád zkoušel.
„Ale to vypadá, jako kdyby to byl váš pes,“ divil se policista.
„Můj puntík byl celý bílý, ale tenhle má puntíky,“ vrtěl hlavou pán.
„Asi je to nějaká speciální rasa. Třeba mu ty puntíky vyrašily zrovna teď,“ navrhoval řešení jeden z policistů
„Poslouchejte, já se ve psech vyznám. To bude nejspíš nějaký úplně nový pes,“ přisadil si další z policistů.
„To je krásný pes,“ prohodila nakonec paní, která jen tak procházela okolo. „Měl byste s ním na výstavu!“
Pán přestal zuřit. Vzal svého Puntíka na vodítko a odešel domů. Tam si vyhledal informace o výstavách psů a na jednu se přihlásil.
Ta paní měla pravdu. Z Puntíka byli všichni nadšení. Nikdo nevěděl, jaká je to rasa, a tak vymysleli, že to bude dalmatin. Vyhrával jednu cenu za druhou. Od té doby byl pán rád, že má jeho Puntík puntíky, ale vůbec netušil, že je to díky Zuzance a Kristýnce.