Lable Woo - Neonový vrch

Vytvořeno 9. 5. 2013 3:00

Autor: Jarmila Flaková

Nedávno jsme vás zde seznámili s autobiografickou knihou Neonový vrch autora píšícího pod pseudonymem Lable Woo. Mohli jste si tedy přečíst alespoň nástin příběhu o chlapci, který se nedopatřením krátkozrakého jednání sociálních pracovnic dostal do koloběhu diagnostických ústavů. Nyní vám od autora knihy Neonový vrch přinášíme exkluzivní rozhovor, který už kvůli jeho šokujícímu životnímu příběhu opravdu stojí za přečtení.

Kde na Tebe poprvé dolehly spisovatelské ambice?

Nevím, jestli bych to nazval ambicemi. Ta knížka je v podstatě mé vysvobození z něčeho, co tížilo mou duši. Ale kdybych měl být konkrétní, tak rozhodnutí ji napsat padlo pod Klimkovickou lípou, která má zřejmě kouzelnou moc, donutila-li mne poprvé v životě něco dotáhnout úplně do konce.

Proč si vlastně chtěl napsat takovou knihu?

Já nechtěl. Vytvořilo ji prostředí kolem mé osoby. Můj úkol byl jen ťukat do kláves.

Nebál ses toho, co si o Tobě po jejím přečtení bude myslet Tvé dosud neznalé okolí?

Dlouho jsem nad tím přemýšlel. Ale o strachu nemůže být vůbec řeč. Člověk by se neměl bát svého rozhodnutí. Takže odpověď zní, že určitě nebál.

Jak se k nabídce vydání knihy stavěla různá nakladatelství? Bylo znát, že téma knihy je dosud tabu?

Nakladatelství bych prozatím nechal spát. Popravdě si myslím, že jedinec v nakladatelství nemá absolutně žádné právo soudit, zda-li bude kniha úspěšná nebo ne. Za tři měsíce ta knížka ukázala, co umí. Bez reklamy a podpory nějakých nakladatelství. V distribuci je pouze na Facebooku. Čísla prodejnosti jsou uveřejněna na stránkách. Taková knížka za samostatné České republiky nevyšla. A podobná ani nevyjde. Je to autobiografický unikát. Podle mého názoru, bohužel, co je jiné, vyvolává strach. I proto naše cesta směřuje pomalu směrem k Anglii, kde si myslím, že lidé tolik netrpí jednak svým poraněným egem a taky finance jsou tam, co se týče nakladatelů, jiné. Tím pádem je větší šance na vydání.

Cítíš na sobě nějaké poznamenání tou nelítostnou minulostí v ústavech?

Každá taková zkušenost člověka poznamená. Mám noční můry, které se pravidelně opakují, ale člověk si zvykne. Mám problémy s důvěrou k jiným lidem. I když vypadám, že jim bezmezně věřím, není tomu tak. Ve spoustě citových záležitostí jsem absolutně chladný a nepohnou se mnou. Mám ve svém životě opravdu rád jen malou hrstku lidí a pro ty bych udělal maximum. Je to kruté, ale pravdivé.

Mrzela Tě hodně omezenost možností Tvého dalšího vzdělávání? Nepokračoval jsi dál? A jakému zaměstnání se věnuješ dnes?

Ze začátku jsem zuřil. Postupem času to přešlo. Zjistil jsem, že člověk nepotřebuje papíry k tomu, aby se z něj stal kvalitní jedinec. Jsou k tomu ale třeba dvě maličkosti. Chtíč a nebýt lenivý. Umím si dojít nebo se dostat k informacím, které potřebuji k životu nebo k pracovní činnosti. Teď jsem momentálně ve věku, kdy je o mě zájem, co se týče pracovních příležitostí. V ústavech jsem se naučil manipulovat s lidmi a to je perfektní předpoklad pro obchodní činnost nebo vedení kolektivu za účelem pracovních výsledků. Takže momentálně se pohybuji v tomto odvětví.

Scházíš se s některými chovanci z ústavů? Víš, jak na tom nyní jsou?

Většina z nich leží pod mostem a pije levné víno. To je ta lepší varianta. Pár kluků je už dlouho mrtvých, někteří sedí ve vězení. Jen zlomek jich žije normálně. Ten zlomek, který odmítl informaci, že jsou zrůdy. Kdo ji přijal, dopadl velmi zle. S nikým se nestýkám. Ani nevím, kde je některým konec.

Dozvěděla se matka někdy o všem, co se s Tebou v ústavech dělo? Pokud ano, jak na ni zapůsobila Tvá odpověď?

S mámou to bylo složité. Měla svých starostí dost a já ji nechtěl nikdy zatěžovat tím, co se děje. Vlastně to považuji za období, kdy jsem si všechny psychické problémy začal v sobě řešit sám. Popravdě v situaci, kdy mi sociální pracovnice na základní škole nařídila individuální výuku, která neprobíhala, hrozilo mámě trestní stíhání kvůli mému nedokončenému základnímu vzdělání. To ale vzhledem k mé druhé malé sestře nepřipadalo v úvahu. No, ona výchovná poradkyně se tenkrát vyznamenala. Byla to těžká doba a moje máma nikdy nebyla průbojný člověk. Ani by mě nenapadlo jí to dávat za vinu. Viníci jsou jinde, jak je popsáno v knížce.

Necítíš větší podíl na smrti své sestry?

Veronika bohužel není a s tím se nedá nic dělat. Každý z členů rodiny tu situaci dodnes vidí po svém. Bohužel takové věci se stávají, s tím se nedá nic dělat. Ale mám-li být konkrétní, ano, cítím.

Jak se svou rodinou vycházíš dnes?

Řekněme, že to nestojí za odpověď. Ale asi to tak má být.

Ve své knize dost jednoznačně vystupuješ proti Bohu, opravdu se k němu nikdy neupínáš? Nebo k němu máš výhrady až od oněch trpkých zkušeností?

Náboženství je každého věc. Pokud se budeme bavit o Římskokatolické církvi, je to jedna z největších špín na zeměkouli. Nejpovedenější obchodní tah všech dob, to zaprvé. Zadruhé, Hitler se Stalinem byli úplná kuřátka proti tomu, kolik lidí vyvraždila církev. A to je jen zlomek toho, co si myslím o náboženství v evropské podobě. Kdybych měl být upřímný, bylo by to neotisknutelné. Žádný bůh není. Je to jen směšné placebo pro lidi, kteří nejsou schopni věřit sami v sebe.

Opravdu si myslíš, že nemocným jedincům ústavní léčba pomoci nemůže?

Představa, že dítě, které má problém s vývojem osobnosti, zavřeme mezi cvoky, je stejná idiocie, jako léčit klaustrofobika tím, že jej zavřeme na tři měsíce do výtahu.

Máš zprávy o tom, že se Tvá kniha dostala do rukou těch, o kterých píšeš? Omluvil se Ti za učiněná příkoří vůbec někdo?

Ani nevím. K mé výchovné poradkyni na mé základce se to určitě dostalo. A jestli se mi někdo omluvil? V Čechách? To určitě ne. Tady se zásadně nikdo nikomu neomlouvá. Ale popravdě, moc po tom ani netoužím.

Jak těžké bylo si vše potřebné pro sepsání knihy znovu vybavovat?

Takové věci v Tobě zůstanou zaryté do smrti, takže co se týče vybavování, s tím problém nebyl. Tedy abych byl přesný, občas člověk musel trošku lovit v paměti, problém byl ale spíše s časovou osou. Některé věci se mi dost křížily do sebe a bylo třeba je srozumitelně oddělit.

Jak se Ti psala Tvá kniha? Jak dlouho psaní trvalo?

Psaní trvalo necelých sedm měsíců, ale byly to hodiny a hodiny nočního psaní. Totálně se mi obrátil režim vzhůru nohama. Přes den jsem byl nepoužitelný. V posledním stádiu příprav jsem se ani dostatečně nevěnoval svému zaměstnání. Byly to zajímavé dny, ale naštěstí jsem měl u sebe Ondru Maretha, který dělal korekci a který to všechno táhl se mnou. Takže nakonec všechno dopadlo dobře.

Co bys chtěl vzkázat všem dětem z ústavů? A všem sociálním pracovnicím?

Dětem, aby měly sílu. Ostatním nic.

Děkuji Ti za rozhovor a přeji hodně štěstí. Přeji Ti, aby se kniha co nejvíce prodávala, ale především – aby Tvůj život byl plný už jen krásně strávených dní.

Rozhovor s autorem píšícím pod pseudonymem Lable Woo připravila Mgr. Jarmila Flaková.