Michal Šefara: Informace chodily spíše za mnou než já za nimi

Vytvořeno 19. 6. 2013 3:00

Autor: Jiří Lojín

Před nedávnem jsme uveřejnili recenzi knihy Michala Šefary Banda Lvů (můžete nalézt zde). Jde o příběhy lidí bojujících za první světové války v českých jednotkách proti Rakousku-Uhersku a jeho spojencům. Mladý autor dokázal najít a formou beletrie zveřejnit celou řadu historických fakt.

Téma knihy Banda Lvů je historicky - válečné. Co Vás na té době zajímá? Historie obecně, nebo válečná strategie či technika?

Historie mě zajímá obecně. Dnes se zaměřuje nejvíce za historii 20. století. Jinak pro mě byla historie koníčkem již odmala, kdy jsem jako malý špunt bloumal v historických encyklopediích a kronikách, zatímco moji vrstevníci četli Honzíkovu cestu. První světovou válkou jsem se výrazně zabýval na střední škole. Když jsem nakonec v maturitním ročníku psal maturitní práci z dějepisu, téma bylo jasné. A i když jsem měl kolem sebe spoustu informací - jak z knížek, tak i od lidí, a zejména od potomků legionářů -, rozhodl jsem se sepsat i knihu.

Proč zrovna první světová válka? Je něčím pro Vás významná, nebo to byla spíše náhodná volba?

Mně jako historikovi amatérovi přijde, že v poslední době upadá první světová válka pod "popularitou" té druhé světové. Možná je to také zvětšujícím se časovým odstupem a umíráním pamětníků, ale první válka byla pro nás, jako stát a národ, důležitá. Měl jsem také asi pocit, že legionáři u nás zase ustupují do pozadí, tak jak tomu bylo třeba za komunismu, jenže mě štvalo, že dnes je to převážně z nezájmu širší veřejnosti o vlastní historii. A bez znalostí minulosti není budoucnosti. Takže to rozhodně náhodná volba nebyla.

Uvádíte, že jste měl spoustu informací od lidí - jak jste hledal pamětníky a jejich potomky? Byli ochotni odpovídat na Vaše otázky, nebo jste musel trávit hodně času jejich přesvědčováním?

S těmi pamětníky jsem to měl lehké, až mě to samotného překvapilo. Stačilo zajít do pár hospod a na vzpomínkové akce veteránů a hned se kolem mě navalilo několik příběhů. Opravdu zbývalo jen pečlivě poslouchat a synové nebo vnuci, kteří měli předky v první světové válce, si pečlivě pamatovali jejich vyprávění a zážitky. Ukázali mi i pár fotek a archiválií. Zkrátka informace chodily spíše za mnou, než já za nimi. Lidé o tom chtěli mluvit, jelikož za minulého režimu se to moc nehodilo.

Máte ještě nějaké „oblíbené“ historické období? Kolik jste napsal knih s touto tematikou?

Jak jsem řekl, zajímám se o 20. století všeobecně. Ale nejvíce asi přece jenom tíhnu k 30. a 40. létům. Ostatně román zasazený do Československa v období 1937 -38 jsem napsal už v osmnácti. Poslal jsem ho do jedné větší literární soutěže, která hlásala vydání prvotiny mladým autorům. No, nastalo překvapení, když jsem všechny zarazil tím, že jsem byl opravdu nejmladší účastník. Bojoval jsem tam v konkurenci třicátníků. Komisi můj věk a téma těžké Mnichovské dohody asi šokovalo, rukopis mi vrátili a dokonce dílo poslali na nějaké plagiátorské vyšetření, nebo co to bylo. Také mi bylo privátně sděleno, že bych měl z takových děl v tak nízkém věku raději vycouvat. Já samozřejmě neposlechl. Další rok jsem dostal druhé místo v krajské soutěži Skrytá paměť Moravy. Povídka Kaťjuška z období normalizace a Sametové revoluce o rusko-české dívce se líbila.

Jste také autorem knih ze současnosti. Můžete nám je nějak přiblížit?

Ono to sice vypadá, že píšu převážně historické věci, ale i do nich dávám hodně z pocitů současného člověka. Spisovatelé a pisálci píšící pro lidi jsou svědomím svého národa a své doby, jak to kdysi řekl Jaroslav Seifert. Takže mám pár povídek ze současnosti. A teď čerstvě vznikla novela Dům ve vycházejícím slunci - taková zpověď lidí mé generace. Je tam válečný veterán a spisovatel na sociálních dávkách, zkrachovalý kreslíř a momentálně číšník v restauraci, nespokojený se životním stereotypem, a studentka medicíny, jež si zvyká na status moderní ženy. Je to pohled do nitra lidí, do jejich problémů a snů, které hledají třeba i v drogách a alkoholu. Sám uznávám, že to není dílo plné zvratů a šokujících scén, ale na druhou stranu se většina těch věcí v rukopisu skutečně stala. Nevím, jestli tu knihu někdo vydá, podle mě je moc realistická a jakoby civilní. Je to zkrátka zpověď, ze které mi vyšlo, že lidé stále nepřestávají hledat v materiální době třeba pravé přátelství, dobro nebo lásku.

Kdy jste začal psát a co? Co jste poprvé úspěšně publikoval?

Já se směju, když za mnou přijdou nějací starší pisálci a nadávají mi, že teď máme počítače a interaktivní mobily, že psaní je jednodušší než kdykoliv předtím. Já ale začínal ještě na psacím stroji a s tužkou jako škvrně, co neumělo pořádně mluvit. Jinak něco smysluplnějšího jsem napsal už na první stupni na základní škole. Různé povídky jsem dával spolužákům a učitelkám. A první publikace, co jsem si tak vzpomněl, to byl paradoxně takový naivní komiks. Od sedmé třídy jsem dodával do školních novin akční kreslené povídky o bombardéru z druhé světové. Většina dětí ve škole si ten cár papíru kupovala jen kvůli němu, jak mi poté bylo upřímně přiznáno. A pak začaly povídky v novinách, internetu a v soutěžích. Dnes mám vydané dvě knihy.  
                   
Co považujete za svůj dosavadní největší úspěch?

No a úspěch…V oblasti „profesní“ to budou mé vydané knížky. Já je beru jako své děcka. Kdo nepíše, tak to nepochopí, ale v těch knihách je skutečně vaše krev a vaše duše jako v dětech. A co se týče životního úspěchu? Teď to vyzní asi kýčovitě, ale to že jsem zdravý a můžu normálně žít. Já byl za svůj život na můj vkus poměrně často dost blízko smrti a zažil si i pár nepěkných chvil. To člověka probudí a díky tomu pochopí, kde má priority a čeho si vážit. Já si našel cestu a po ní půjdu, to je můj úspěch. A to mi stačí. Zatím. 

Děkuji za rozhovor a přeji Vám hodně úspěchů - z Vaší poslední odpovědi vyplývá, že úspěch pro Vás znamená něco jiného, než pro většinu Vašich vrstevníků, proto dodávám: ať Vás cesta zavede daleko, do míst, kam se Vám bude líbit.

S Michalem Šefarou rozprávěl Jiří Lojín