Karel Václav Rais – Kalibův zločin

Čtenářský deník

Vytvořeno 8. 10. 2009 2:00

Autor: Marie Tauchová

Kalibův zločin byl vydán nejprve časopisecky roku 1892 ve Světozoru, knižně roku 1895. Představuje románové vyvrcholení kritické tendence v Raisově próze a má nejvíce naturalistických rysů.

Švagr Smrž, vychytralý a závistivý horák, chce, aby se Vojtěch konečně oženil. Nechce, aby na statku získala větší vliv švagrová Nedomlelka, Vojtova švagrová. Tak si Vojtěch vezme o patnáct let mladší Karlu, do které se upřímně zamiluje. Dívka se ale vdává z rozumu, jde jí především o Vojtův statek. Navíc jí byl nedávno odveden milenec Rachota na vojnu a nyní se na něj snaží zapomenout. K Vojtovi se tak nastěhuje mladá hospodyně a společně s ní i její matka, stará Boučková. O té se proslýchá, že vyhnala svého vlastního muže, ale ona zase říká, že nehorázně pil a rozházel veškeré jmění. Vojta si těchto řečí nevšímá.

Starý Kaliba odchází na vejminěk, kde ho navštěvuje kamarád Kukelka. Mezitím začíná Boučková hospodařit a na vše dohlíží, jako by jí statek patřil. Pomlouvá Nedomlelku i starého Kalibu a kvůli jejím řečem přestane do statku docházet i Kukelka. Karla se stále mračí a Vojtěch začíná být nešťastný.

„U Kalibů bylo klidno – bez okázalého hněvu, ale i bez radosti. Panímáma se sice vynasnažila, aby rozvlněnou domácnost opět uhladila, byla zas přátelská a sladká (…) Karla byla lhostejna. Mluvili, žili jako dřív, ale toužený stesk ve Vojtově hrudi zhutněl. Cítil, že jasna a tepla je v jeho domácnosti ještě méně než dřív.“ (S. 143)

Mladý Kaliba proto přemýšlí, proč si jej vlastně Karla vzala. Nedokáže ve své naivitě pochopit, že předtím se k němu lísala kvůli majetku, nyní, když svého dosáhla, k němu ochladla:

„Proč jela, proč jela! znělo mu hlavou. Pravda, je proti němu mladá, ale což ji někdo nutil? Vtom mu zas napadlo, jak se k němu měla, jak chodíval do Vidovic, jak jej tenkrát hned napoprvé škrtila, jak přišel domů zpola bez sebe. I potom jej ráda vídala, dováděla, smála se – Co byli svoji, nebyla taková ani jednou. Tenkrát sama říkala, že není starý, sama že už není ztřeštěná mladice, po žádných radovánkách že netouží. Inu, pravda, mnoho těch radovánek ještě neměla, ale jaké sháňky po vsi? Dělal jí, co jí na očích viděl, kupoval, až mu bývalo úzko.
Proč, proč jen je taková? Panímáma, panímáma to dělá, ta je taková shánělka, šplechtačka, pořád má nějaké starosti, ryje do lidí a vysmívá se.
Zda se to délkou času změní, zda Karla přece lépe uvykne? Zda bude srdečnější a upřímnější?“ (S. 147)

Vojta začíná panímámu nenávidět, Karla je ale stále při ní. Sám musí vše na statku odpracovat a doma mu ještě vynadají, když si jen trošku postěžuje. Navíc se dostává do dluhů a i Boučková si na jeho jméno půjčuje od Smrže. Vede soudy proti svému zeťovi, u kterého dříve bydlela a který se jí rád zbavil. Žaluje ho, že jí špatně odměřuje vejminěk, soudy ale prohrává a musí je platit Vojta. Sama sestra Nedomlelka řekla Vojtovi:

„I to třeba jsi se zlobil, řeknu pravdu, právě proto ji řeknu, vždyť vidím, jak tě mají na nitce a dělají s tebou, co chtějí. Nedělají nic, stará jenom shání a klepe, mladá sedí jako kvočna, jedí jen buchty, dolky a placky, a tenhle blázen jim ještě nosí rozolky. Povídala představená, jak si je předcházíš, každou chvilku že jim něco neseš. Za šaty vyhazuješ zrovna desítky, jako bys už neměl rozum; strojíš ji, jako by ses na ní zhlížel. Po vsi se už smějou!“ (S. 149)

Starý Kaliba je vyhnán neustálými jízlivými poznámkami, a tak se nastěhuje ke své dceři Nedomlelce. Není ani pozván na křtiny, když se Karle narodí syn Karel. Karla si stále stěžuje a ke svému muži je stále chladnější. Do očí mu vytýká, že je starý a že k němu nic necítí. Se svou matkou, když se jí svěřila, že dítě je Rachotovo a ne Kalibovo,  mluví o svém manželovi takto:

„Všecko je mi tady až hrůza proti mysli, nemít to dítě, utekla bych!“
„Jenom se pamatuj, ať něco neprovedeš, vždycky si vzpomeň, co by sis byla počala. Na toho berana jenom když se usměješ a všecko bude dobře!“
„Jen si nemyslete, když ty oči vykulí, jde z něho hrůza. Žádný člověk mi není tak protivný jako on, chodí jako obr, hlavu má jako zvíře a pořád supe.“
„Ó, ty, ty,“ hrozila jí, „co ty teď všecko vidíš, a neviděla!“
„Ba viděla, ale když jsem poprvé poznala, co se se mnou stalo, bylo mně ouzko, hanba, třásla jsem se při pomyšlení, jak se mi všecko bude smát. Když jsem si vzpomněla na toho – projížděla mne zlost, že si je pěkně na vojně, já že jsem tu tak zůstala; že si snad ani nevzpomene, a já že celé noci nespím. Když jste se pak zmínila o Kalibovi, byla jsem hned při tom – ale teď mi je hrozno na to vše pomyslit! Pořád abych se byla přetvařovala, strach a hrůza mě drtily i rozpalovaly, noci jsem probděla, modlila se i proplakala a jen stranou jsem ho pozorovala,“ štkajíc vyprávěla Karla. (S. 197)

Boučková začíná lidem namlouvat, že je Vojta „kruťák“ a že si „rád někde přihne“. Lidé jí zpočátku nedůvěřují, ale zanedlouho sami začnou věřit této smyšlené báchorce. Karla je zcela oddána svému dítěti a Kalibu od něj i od sebe odhání. Hádky se v rodině stupňují, navíc Karlu i její matku podporuje Smrž. Vojta se nakonec odhodlá k činu a vyžene je. Boučková ho ale zažaluje, že chtěl Karlu zabít, a tak je Vojta odsouzen na čtyři týdny k vězení. Když si odbývá trest, vrátí se ženské do chalupy, vyženou starého Kalibu, který umírá, a vše rozprodávají.

Kaliba je propuštěn a vrací se domů. Ve světnici spatří společně s Karlou a Boučkovou i vojáka držící Karlíčka. Nyní si uvědomí, že dítě není jeho – dítě, které tak zbožňoval stejně jako jeho matku Karlu! V návalu zuřivosti, kterou předtím ve svém srdci dlouhou dobu potlačoval, zabije Karlu. Zanedlouho také on sám umírá, neboť se mu vylila krev do mozku při tom prudkém rozčilení.


Zdroj citací:
Karel Václav Rais – Kalibův zločin. Praha: Československý spisovatel 1974.