Jan Balabán – Jsme tady (Příběh v deseti povídkách)

Dějiny literatury

Vytvořeno 24. 5. 2010 2:00

Autor: Marek Lollok

Předposlední kniha v dubnu zesnulého ostravského spisovatele Jana Balabána je jeho poslední povídkovou. Podtitul přiznává, že desítka povídek nacházejících se v souboru není vybrána náhodně, ale že mezi nimi určitý svorník existuje. A skutečně, v průběhu čtení se přesvědčujeme, že předkládané příběhy mají leccos společného, jejich aktéry počínaje, tématy a navracejícími se motivy nekonče. Co je překvapivé, jsou explicitně útěšná nebo dokonce optimistická zakončení všech povídek.

Takováto důslednost v pokládání naděje do textu, obzvlášť její královské umístění do závěru povídek, není v prózách Jana Balabána obvyklý jev; v podstatných částech svých dřívějších děl (Středověk, Kudy šel anděl, Možná že odcházíme) se spokojil s expozicí problematických či přímo mezních situací v životě člověka, ať už uvědomovaných či neuvědomovaných, a závěrečný úsudek, resp. pocit, ponechal čtenáři. Nikoliv že by nyní hrdiny v těžké nebo přímo zoufalé životní situaci zachraňoval nějaký deus ex machina, ale určitý odrazový můstek do budoucna přistaven je. Má rozličné podoby: utěšující rodinný snímek (Vděčná smrt), možnost spolehnutí na děti v případě vlastní nemohoucnosti a nemoci (Mléčná dráha), uvědomění si hrdinství tragicky zesnulého otce (Světlana), duchovní shledání s otcem (Ďáblova mělčina), rozplynutí oblaku halícího minulost (Oblak) a jiné.

Avšak nemylme se, Balabán zůstává napořád Balabánem. Z jeho řádků je patrné, že byly poctivě dobývány, že žádná myšlenka nebyla předpřipravena, nýbrž pokorně hledána. Atmosféru vzniku textů vlastně evokuje, byť jaksi ,,naruby“ (zaměňte slovo přečetl za napsal), krátká charakteristika postavy dědečka Antonína z povídky Most: ,,Rodinná pověst praví, že po svém duchovním probuzení si tento chalupnický synek brával s sebou na pole Nový zákon v kapesním vydání a vždycky si přečetl jeden verš a pak s koněm vyoral brázdu, obrátil, nechal koně nadechnout, přečetl si další verš a zase nasadil pluh do země, vyoral brázdu, a celou tu dobu co obracel zemi, o tom verši přemýšlel. A tak se mu evangelium doslova vyrývalo nejen do paměti, ale i do srdce.“ (Balabán, J. Jsme tady – Příběh v deseti povídkách. Brno: Host, 2006, s. 42)

Evangelijní, přesněji řečeno křesťanský rozměr Balabánova uvažovaní, je nepřehlédnutelný. Desateru povídek předchází biblické motto, citace Žalmu 23: ,,Ano, dobrota a milosrdenství provázet mě budou všemi dny mého žití.“  Do biblicky výkladové kontemplativní polohy formálně často přechází vypravěčův hlas, který se hojně a přesto nenápadně mění v sugestivní du-formu. Duchovní otázky se nanášejí také přímo – Hans ze zmíněné povídky Most se v myšlenkách snaží prokopat ke svým povahovým kořenům a ve finále děkuje Bohu, že ho doručil tam, kde se právě nachází; Ludvík Chmelnický, katolík, se u báby-senzibilky dovídá, že jeho potíže s dýcháním patrně souvisejí s osudem jeho vzdálené židovské příbuzné, která zahynula v koncentračním táboře; zpytavě o Bohu a o víře uvažuje i Emil (,,křesťan a opilec“) v povídce s názvem Tchoř: ,,Podobně jsem se od dětství styděl Pána Ježíše. Já bych skutečně hrozně nechtěl prožít to co on. Proto máme nedělní školu a celý ten tyátr, abychom nemusili prožívat to co on. Litujeme ho, litujeme, ale hlavně se ubezpečujeme, že už nás nikdy nebudou bít a přitloukat, i když bychom to zasloužili.“ […] ,,Jen natíráme, natíráme futra beránkovou krví, aby si nás náhodou nespletli a nevtrhli k nám a nevytáhli nám děcko z postýlky a nerozbili mu hlavu právě o ta futra, na kterých by beránkova krev chyběla. Takže natíráme. A to je naše víra.“(ibid. s. 92)

Vraťme se ovšem ještě k personální propojenosti jednotlivých povídek. Mnohé postavy, které se v pozdějších povídkách objeví, známe už z těch předchozích. V zásadě zůstávají stejnými a ve stejných vztazích s okolím, znatelně však mění pozice a role v příběhu. Například hlavní hrdina povídek Tchoř, Ďáblova mělčina a Sémantická pole Emil, se v následujících částech Oblak a Dona nobis pacem mihne jen okrajově, útržkovitě, v drobných zmínkách jako postava evidentně vedlejší. Podobně je to s dalšími postavami. Klenba vznesena v první povídce nad následující příběhy se v závěrečných Sémantických polích vrací k postavě Američanky Patricie, která se vrací do Evropy, aby nahlédla své středoevropské kořeny. Mimoto čtenáři obeznámenější s Balabánovým dílem zajisté poznají charaktery vyskytující se konstantně v Balabánových knihách. Kromě zmíněného (velice autobiografického) Emila jsou to jeho sourozenci Hans a Kateřina Nedomovi (ti mimochodem dostali větší prostor v Balabánově závěrečném opusu Zeptej se táty).

Balabánovi hrdinové jsou velice životní, což je při jejich systematickému vystavování mezním a extrémním situacím z hlediska čtenářské uvěřitolnosti obzvláště důležité. Navzdory jejich outsiderství, ,,otrhanosti“ či ,,zápachu“ neztrácíme pocit, že se do jejich situace můžeme snadno – jedním či dvěma životními podklouznutími – dostat sami (,,Divili byste se, jak je tomuhle nocovišti člověk v každém okamžiku blízko. Je to vlastně zázrak, že tady na té sedačce s flaškou rybízáku ještě nesedíte.“). Rovněž připomeňme, že se opět potvrzuje to, čeho si na Balabánovi kritici – kromě jiného – vysoce cenili: umění napsat konzistentní, uvěřitelnou ženskou postavu. Jak těhotná Američanka Patricie, tak cukrovkou sužovaná Kateřina, tak ovdovělá jeřábnice Světlana nebo další drobnější charaktery díky Balabánově schopnosti vciťování nepůsobí, jako u tolika jiných pokoušejících se autorů-mužů, modelově či schematicky, viz např. lakonické vystižení dělnice Světlany: ,,Oblékla si montérové kalhoty s mostem a kšandami, vlastně podobné riflím, jaké nosila, když byla těhotná. Jak se v tom bříško pěkně opíralo. Slzy, které se jí při té vzpomínce spustily, byly jako přeháňka, která tě ani nepřekvapí, jenom se pak musíš upravit. Ženská se pořád musí upravovat, povzdechla si a zavinula si dlouhé černé vlasy do uzlu pod helmu. Chlapi na to kašlou, i na obědy do kantýny chodí s černou hubou a rukama nemytýma, a ještě jsou na to hrdí. Já zas kašlu na ně. ,,Seru“ řekla si nahlas. Zkontrolovala svůj výzor v zrcadle nad řadou umývadel. Byla ráda, že je tu dneska první, další baby se teprve valí po schodech a ona už se s nimi nebude muset bavit.“ (ibid. s. 125 an.)