Soví zpěv Ivy Procházkové

Soví zpěv představuje jeden z vrcholů tvorby Ivy Procházkové, a to nejen svou promyšlenou kompozicí, ale také propracovaností hlavních i vedlejších dějových linií. Příběh se odehrává v květnu 2046 v Brémách. Několik dní prší, stoupá voda Venerského jezera, sílí stres, nervozita, chlad a šero…

Román popisuje osudy německých sourozenců – sedmnáctiletého Armina a osmileté Gézy, kteří při katastrofálních záplavách bojují nejen o holý život, ale také s vlastními citovými problémy. Jejich svět je utvářen normami doby, ve které žijí a která je poznamenána odcizeností a izolovaností. V technicky vyspělém světe informatiky, kde se může téměř vše naprogramovat, ve světě promyšleném do absurdity je stále více pociťována propast mezi racionálním pojetím světa a jeho emocionální rovinou. Sílí rozpor mezi životem předstíraným a autentickým, jedinečným a vypočitatelným. Rozpor zaznívá již v mottu knihy, která je věnována dceři Anně: „Od dětství nás učili zacházet s technikou./ Definovat své pocity./ Spoléhat na tým./ Racionálně řešit veškeré problémy./ Nikdo nám neřekl,/ že nejlepší způsob, jak osušíš slzy,/ je slíbat je,/ že nejjistější metoda, jak se zbavit strachu,/ je prožít ho,/ že jediná možnost, jak se dostat dál,/ je vydat se na cestu./ Naučili jsme se klást otázky./ Zapomněli jsme hledat odpovědi.“

Jednou ze základních zápletek je okamžik, kdy Armin poruší zákaz a na počítači otevře poslední záznam neznámé dívky, ve které pozná Rebeku. Po přečtení a vyslechnutí Rebečina počítačového záznamu, který je průnikem do nejintimnější sféry života, si Armin uvědomuje, kolik mají společného, jak jsou si blízcí v touze po jedinečnosti, ve vzpouře proti naprogramovanému řízení a jednání. Oba cítí bolest samoty, ale zároveň se obávají sdílení. Autorka tady klade otázku, kam až může sahat mechanická paměť personálního počítačového poradce (PPP), která sice člověka předstihuje v rozhodování a jednání, ale nezbavuje úzkosti z vlastní nedokonalosti a neschopnosti se samostatně rozhodnout. U Armina a Rebeky PPP nenabývá podoby dvojníka, pořád je to pro ně počítač a ne součást sebe samých. Virtuální paměť nemůže dát pocit zapomnění, jen trvale opakuje jednou vložené a připomíná, co chtěl zadavatel už jednou vědět.

Armin je spíše člověk senzitivní, introvertně založený, zatímco jeho extrovertní sestra Géza je společensky založená, přístupná a otevřená. Po matčině tragické smrti si Armin uvědomuje, jak hluboké bylo jejich vnitřní pouto. Svět rodinné pospolitosti chápe Iva Procházková v generačních vazbách, které nezůstávají něčím okrajovým. Takovou ústřední postavou je tady dědeček, který představuje toleranci a životní moudrost. Fyzická nepřítomnost rodičů v životě sourozenců má své důsledky a je doprovázena strachem a úzkostí. Od toho se odvíjí i název knihy, jenž obsahuje slova písničky, kterou si malá Rebeka složila, aby zahnala noční strach a samotu.

Autorka v této knize střídá funkční styly, postupy a formy. Text má formu dialogu, takže připomíná televizní nebo filmový scénář, je v něm využito videoklipových záběrů, které se překrývají nebo na sebe navazují. Neobvykle působí střídání obrazových střihů se záznamy připomínajícími internetové psaní, rozhlasové zprávy a počítačovou komunikaci. Nezvyklé jsou záznamy a poznámky, které evokují vědecký styl a jsou v kontrastu k běžným a banálním okamžikům. Kniha není členěna do kapitol, ale místo toho tu najdeme tučně vytištěné mezititulky, které text fázují a v nichž se děj jako by koncentruje. Zároveň také odkazují k mnoha žánrům a druhovým formám (např. k antiutopii, dobrodružnému románu, společenskému románu, biblickému textu, k odborné literatuře, k publicistickým útvarům, reklamě, k písním a příslovím, pohádce a bajce).

V textu jsou časté vtipy a nepravé hádanky, které vypráví osmiletá Géza a v nichž jsou obsaženy vážné otázky. Mnohdy se stávají přesným zrcadlením situací a vyjadřují absurditu, kterou člověk v daný moment pociťuje a které se brání. Soví zpěv se vyznačuje tím, že v něm autorka propojuje zdánlivě tradiční témata literatury pro děti a mládež s netradičním způsobem realizace. Hledat řešení, rychle se rozhodnout, nést odpovědnost za druhé, to jsou tradiční témata dospívání, obvyklá v mýtech a pohádkách. V Sovím zpěvu se k tomu přidružuje téma identity spojené s problémy civilizačních pastí v podobě informatiky, medializace a reklamy. Tyto motivy pak pronikají do motivů spojených se základními potřebami a hlavně s potřebou sounáležitosti a lásky, s potřebou komunikace v rodině a s přáteli.

Příběh je v Sovím zpěvu posunut do budoucnosti, ale začátek a konec je přesně datován. Vyprávění rámcuje Armiho vnitřní svět reflektovaný ve spánku, jako kdyby chtěla autorka naznačit, že hranice mezi realitou a snem není ostrá. V jeho snech se odráží prožitky, obavy a očekávání. Zrcadlí se v nich fyziologické potřeby, nespokojenost s vlastním postavením, úzkost, strach z něčeho, co ohrožuje bezpečí, touha už konečně spát

Iva Procházková vytvořila psychologicky propracované dílo, které dokládá, že hrdinství je relativní a cesta ke správnému rozhodnutí bývá často hodně těžká a bolestná.


Čtěte také:

Dětský svět Ivy Procházkové