Literární impresionismus

Impresionismus vznikl ve Francii, centru tehdejšího umění, na počátku druhé poloviny 19. století. Z výtvarného stylu se postupně stal univerzální umělecký směr, který mimo jiné zasáhl hudbu a literaturu.

Název byl odvozen od Monetova obrazu Imprese: Východ slunce (1872), přičemž l’impression znamená ve francouzštině dojem. Tento termín se začal používat už dříve, ale až v 70. letech pronikl i do ostatních evropských zemí jako posměšné označení nového výtvarného směru. Podstatou práce francouzských impresionistů bylo zachytit atmosféru určitého okamžiku, prchavý dojem každodenních situací. To se samozřejmě nelíbilo akademikům, protože umělci přestali zobrazovat velká úctyhodná témata a zaměřili se na obyčejný život a jeho denní situace. Na první společné výstavě v roce 1874 tak byly k vidění obrazy ukazující mlhavý ranní opar nad městem, mizící páru na železničním nádraží, katedrálu zobrazenou ve třech denních dobách nebo polední sluneční odraz ve vodě v přístavu. Aby tohoto dojmu malíři docílili, užívali novou techniku, při které nanášeli drobné barevné skvrny. Ty potom při celkovém pohledu vytvořily celistvý obraz. Impresionisté byli jedni z prvních malířů malujících v plenéru. Mezi další umělce výtvarného impresionismu patřili August Renoir, Camille Pissarro nebo Alfred Sisley. Někteří z dalších malířů se svou tvorbou také tohoto směru dotkli, ale dále ji rozvinuli symbolickým směrem (Vincent van Gogh, Paul Gaugin). Z hudebníků můžeme k impresionismu přiřadit Claudea Debussyho, Alexandra Skrjabina a Čechy Josefa Suka a Vítězslava Nováka.

Literární impresionismus byl v podstatě knižní obdobou později populárního výtvarného směru. Projevil se především v lyrické poezii, v níž se objevovaly prostředky postavené na smyslových vjemech. Obvyklým prvkem byla personifikace a díky častým zmínkám o přírodě se takovým básním říkalo přírodní lyrika. Nejvýraznějšími představiteli literárního impresionismu byli „prokletí básníci“. V tomto případě hlavně Charles Baudelaire a Paul Verlaine, v jejichž díle ale najdeme i prvky a tendence dalších moderních směrů (symbolismus, dekadence).

Charles Baudelaire je autorem pouze jedné básnické sbírky Květy zla, která i přesto později udělala ze svého tvůrce génia moderní poezie. Básně mají impresionistický i dekadentní nádech. Obecně se dá o sbírce říci, že se snaží zachytit pocity moderního člověka žijícího ve velkoměstě. Baudelaireova poezie je plná rozporů (krása života a na druhé straně bída města). Programovou básní impresionistických snah francouzského autora jsou Vztahy. Je v nich formulován základní princip impresionismu, tedy souvztažnost smyslových vjemů: „tak vůně, barvy, zvuky odpovídají si“. Zážitky a pocity člověka ve velkoměstu zachytil autor i v Malých básních v próze. Z českých spisovatelů začali jako první Baudelairea překládat Jaroslav Vrchlický nebo S. K. Neumann.  

Paul Verlain je výrazným představitelem výše zmiňované přírodní lyriky. Uplatňuje zde zásadu, že příroda je obrazem lidské duše. Ve sbírce Saturnské básně najdeme Píseň podzimní, která má být vyjádřením teskného životního pocitu. Využívá tu motivů podzimní přírody a kombinuje je s hudebními nástroji. Báseň užívá eufonie, tedy libozvučnosti, která je postavena na samohláskách ó, o, ou.

Z českých autorů k impresionismu nejvíce tíhl Antonín Sova. Kromě jeho pozdních děl, je celá jeho tvorba právě ve znamení impresionismu. Nejznámějším Sovovým dílem tohoto období je sbírka Květy intimních nálad, v níž zachycuje své osobní pocity a souvislosti s krajinou. Dobrým příkladem je báseň Olše. Popisuje podvečerní chvíle na břehu řeky, kde básník podléhá melancholickým vzpomínkám. V další sbírce Soucit a vzdor vyjadřuje vlastní nespokojenost se společenskou situací. Na ni reaguje revoltou, buřičstvím.

Impresionistické tendence lze v naší próze spojit také s dílem Viléma Mrštíka. Především jeden román odpovídá danému charakteru. Pohádka máje je vcelku jednoduchý příběh o lásce dvou rozdílných lidí, který končí idylickou svatbou. Osudy milenců doprovází podrobně vystižená moravská příroda. V Pohádce máje najdeme lyrizovaný děj a personifikaci. Dalším českým literátem, jehož román řadíme mezi impresionistické, je Fráňa Šrámek. Stříbrný vítr je lyrickým generačním románem, který využívá metafor a personifikace. Hlavní hrdina Jan Ratkin prožívá složitá léta svého dospívání v revoltě proti pokryteckému měšťáckému životu dospělých. Schopnost slyšet stříbrný vítr je výsadou mládí a zároveň to znamená mít schopnost projevit radost ze života.

V případě impresionismu se jedná o umělecký směr poslední třetiny 19. století a začátku 20. století. Patří mezi několik modernistických stylů, které ovládaly literaturu na přelomu století až do první světové války. Impresionismus zaznamenal největší rozvoj v poezii. Pokud se ale jeho metody užily v próze či dramatu, popisem pocitů značně oslabovaly epický děj. Díky jednotlivým lyrickým pasážím se ale mohla uvolnit kompozice díla, a prohloubit tak autorovy náznaky vlastních pocitů. Několik let po vzniku impresionismu se začal rýsovat nový směr, ke kterému se později přihlásilo mnoho dřívějších impresionistů. Proto dnes nemůžeme u většiny autorů jednoznačně určit, ke kterému směru patřili. Jak se prolínají umělecké tendence, tak je poskládána i tvorba jednotlivých tvůrců. 


Použitá literatura:
Milička K. Od realismu po modernu. Baronet, Praha, 2002.
Vlašín Š. Slovník literárních směrů a skupin. Orbis, Praha, 1977.