Symbolismus

Po impresionismu se ve Francii v 80. letech 19. století zrodil symbolismus. Hned od počátku veřejně hlásal svůj nesouhlas s podrobným naturalismem a impresionistickými metodami. Vznik symbolismu se pojí především s dílem E. A. Poea (zemřel roku 1849) a Charlese Baudelairea (zemřel roku 1867).

Už podle názvu směru se dá tušit, že jeho podstata se týkala symbolů. Ty autoři využívali ve snaze zachytit subjektivní prožitek. Symbol jako takový můžeme vysvětlit jako obecný znak, který se v konkrétních případech podobá předmětu, zvířeti, číslu či osobě. Jeho hlavním úkolem není pouhé přenášení významu, ale také pochopení  hlubších souvislostí. Se symboly se setkáváme již od dávné historie. Často se objevují už v Bibli, kde najdeme mnoho zvířecích a předmětných symbolů (např. had = pokušení). Symbolismus je spojován také se středověkem. V této době se kladl velký důraz na barvy (např. bílá = čistota, nevinnost; žlutá = barva Slunce, symbol štěstí). Dále ho najdeme v již zmiňovaném díle Edgara Allana Poea. Jeho báseň Havran je celá ve znamení symbolismu (havran = smrt). Přestože americký spisovatel zemřel třicet let před vznikem symbolismu, dokázal ho výrazně ovlivnit, a to hlavně díky překladům svého současníka Baudelairea. Ten jako jeden z nejvýznamnějších francouzských a světových básníků přispěl ke vzniku symbolismu také vlastním dílem – sbírkou Květy zla.

Tento literární směr tedy pracuje se složitými symboly na principu metafor a metonymií. Čtenář je nucen význam básní dešifrovat, protože je její sdělení často mnohoznačné či skryté. Ačkoli je symbolismus opět typický především pro poezii, najdeme jeho projevy také v próze a dramatu.

Samotné slovo symbolismus poprvé použil Jean Moréas ve své předmluvě ke sbírce Kantilény z roku 1886. Autor je sám také tvůrcem Manifestu symbolismu ze září stejného roku. Zároveň se stal teoretikem a kritikem směru a ve stejné době také zakladatelem revue Symbolisme. Na rozvoji směru se nepodepsal jen Moréas a jeho dílo. Ke směru se přihlásilo a dál jej podporovalo mnoho známých osobností a časopisů. Ve své době to byla například Revue indépendante, kde pracoval Stéphane Mallarmé, nebo Vogue.

Symbolismus, stejně jako impresionismus, existoval také ve výtvarné podobě. Malíři se snažili zobrazit původně nezobrazitelné. Pomocí symboliky barev vytvářeli na obraze odrazy myšlenek, pocitů a nálad. K nejvýznamnějším symbolistům patřil Paul Gaugin, Odilon Redon a ranými pracemi také Gustav Klimt. U nás měl tento směr také celkem pevnou základnu umělců, mezi které patřil sochař František Bílek a malíři Vojtěch Preissig a Jan Preisler.

Arthur Rimbaud je některými teoretiky označován za nejprokletějšího básníka ze všech prokletých. Jeho tvorba se dá shrnout do několika málo let jeho mládí, kdy talentovaný Francouz napsal vrcholnou zpověď své doby. Zpočátku svou poezií především ironicky komentoval měšťany a společenské poměry, které mezi nimi panovaly. V jiných básních zase popisoval volnost tuláctví, jež na vlastní kůži zažil. Jeho nevelké dílo obsahovalo impresionistické prvky, ale nejvíce tíhlo právě k symbolismu.  
Z roku 1886 pochází sbírka básní v próze Iluminace, která s několika dalšími básněmi patří k Rimbaudovu vrcholnému dílu. Vítězslav Nezval je například autorem překladu jedné konkrétní básně – Samohlásky. Rimbaud v ní pracuje s barevnou symbolikou, kterou asociacemi dál rozvíjí: „A, čerň, E běl, [...] A, černý korzet, plný rudých much“. Báseň Mé bohémství (Má bohéma) se stala jakýmsi programovým dílem a autorovým životním krédem. Rimbaud v ní oslavuje svobodu, která mu splývá s tuláctvím a básnickou tvorbou. Ta je založena hlavně na nespoutané fantazii. Dnes známe dvě verze překladu. Jedna opět pochází od Vítězslava Nezvala, ta druhá od Karla Čapka.
Za vzor symbolismu je ale považována báseň Opilý koráb. Jedná se o lyrickou snovou báseň, kterou Rimbaud napsal ve svých 17 letech. Opilý koráb je jeho vlastní podoba, která je zmítána životem, tedy mořem („vodou opilý vrak“). Originalita se skrývá ve způsobu zpracování, v němž vytváří novou realitu. Neohlíží se na skutečný svět, jak ho zná. Báseň je důkazem jeho bohaté fantazie, protože do té doby nikdy moře neviděl. Pro větší účinek užívá autor přirovnání, metafor, metonymií, personifikací a dalších literárních prvků.

Mezi nejvýraznější české symbolisty patřil Otokar Březina. Zpočátku učitel, později vědecký pracovník byl dvakrát navrhnut jako český kandidát na Nobelovu cenu. Velký samotář se ale projevil jako exkluzivní autor. Jeho symbolické verše byly značně abstraktní, a proto velmi náročné. Psal pod pseudonymem (jeho skutečné jméno bylo Václav Jebavý) a v roce 1895 mu vyšla první sbírka Tajemné dálky. Soubor básní je důkazem autorova vyzrálého umění a už zde se objevují Březinovy typické symbolické obrazy. I on zde užívá výrazné metafory. V básni Moje matka popisuje život a odříkání vlastní matky. S jejím údělem spojuje i své smutné mládí. Báseň vypráví o chudobě bez radosti, ve které oba žili. Tématem celé sbírky je hlavně samota a bolest. V další tvorbě spíše hledá únik z bolestného světa. Tomu také odpovídá sbírka Svítání na západě z roku 1896. Zde Březina vystihl smrt jako vysvobození z pozemských strastí. Dalším únikem je mu vesmír, který oprošťuje od materiálního života. Ke zvýraznění celé výpovědi použil oxymóron (spojení navzájem se popírajících slov v názvu sbírky Svítání na západě). Poslední básníkovou sbírkou byly Ruce z roku 1901. V tomto souboru Březina dokončuje vývoj svých myšlenek. Od prvotního pesimismu a pocitů samoty se autor dostává k určitému optimismu a víře v budoucnost.

Dalším často uváděným symbolistou byl i Karel Hlaváček. Stejně jako tvorba většiny ostatních autorů i jeho nebyla čistě symbolická. Často byly jeho sbírky kombinací dekadentních a symbolických básní. Přestože Hlaváček zemřel velmi záhy ve věku 24 let, zanechal po sobě čtyři soubory a další spisy. Sbírka Pozdě k ránu je kombinací lyrizované prózy a básní. Ještě s určitou dávkou impresionistických postupů zde básník zachycuje subjektivní nálady, ve kterých ale převažuje pocit melancholie a marnosti. Zachycuje náladu na přelomu noci a dne, kdy je vypravěč plný tesknoty. Zato Mstivá kantiléna je už souborem symbolicko-dekadentních básní. Básník se zde stylizuje do postavy holandského géze (vzbouřenec bojující za svobodu proti Španělům). Gézové jsou v básních zároveň společenskými vyděděnci a obrazem současné dekadentní generace. Poslední sbírkou je posmrtně vydané dílo Z pozůstalosti, z něhož pochází také báseň Hrál kdosi na hoboj. Opět v ní Hlaváček kombinuje symbolické a dekadentní prvky. Ústředním tématem je znovu pocit marnosti a osamocení.

Přestože hlavní představitelé symbolismu většinou z literatury zmizeli na počátku 20. století, metody tohoto uznávaného směru přežívaly dál. V meziválečném období se ještě velmi dobře dařilo symbolickým tendencím. Za součást symbolismu považujeme dekadenci, která ho na konci století doprovázela. Dekadence byla pouze literárním směrem, ale v krátkém období se z ní stal výstřední a pohoršující styl vyhraněné skupiny spisovatelů. Symbolismus jako takový přesto působil na celé 20. století a více či méně ovlivňoval další básnickou tvorbu českých i světových autorů. 



Použitá literatura:
Milička K. Od realismu po modernu. Baronet, Praha, 2002.
Vlašín Š. Slovník literárních směrů a skupin. Orbis, Praha, 1977.