Jiří Březina: Na kopci

Knižní novinky

Vytvořeno 18. 8. 2013 3:00

Autor: Redakce

Co se stalo devítileté Marii na kopci Svatý Tomáš na Šumavě? Opravdu viděla anděla nebo byl její zážitek mnohem pozemštější? Jeden z nejzdařilejších detektivních debutů posledních let vznikl původně jako sázka, že nejen Jo Nesbø dokáže napsat dobrou detektivku. Posuďte sami, jak se to Jiřímu Březinovi povedlo. 

Kniha vznikla tak, že se Jiří Březina pohádal s kamarádkou, která stejně jako desetitisíce Čechů zaplula do vod skandinávské detektivky. Ve vyhroceném sporu se vsadili, že i on dokáže napsat detektivku, ale českou a pořádnou, žádné legrácky. Kniha vychází, takže sázku vyhrál.

V roce 2000 se ve Výtoni, zapadlé vesnici v podhůří Šumavy, zjevil malé Marii anděl. O dvanáct let později se Milan, student vysoké školy s výhledem na novinářskou kariéru, vydává na poutní místo, aby sebral všechny dostupné materiály a vyslechl svědky. O proslulé události chce napsat diplomovou práci. Během svého výzkumu naráží na indicie, které naznačují, že slavné výtoňské zjevení možná neproběhlo tak, jak se traduje. Církev ho odmítá uznat, samotná vizionářka Marie nyní pracuje v nonstop baru, k minulosti se nechce vracet a trpí nevysvětlitelnou úzkostí.

Setkání s bývalou policistkou Helenou, která opustila Prahu a usadila se právě ve Výtoni, otevře Milanovi oči. Díky své bývalé profesi totiž poznala, že dítě nejspíš čelilo nevýslovně trýznivému zážitku. Stala se tedy Marie na kopci nad Výtoní obětí zločinu? Vytvořila si její mysl na obranu před psychickým traumatem falešnou vzpomínku na mystický zážitek? Helena přesvědčí Milana a spolu se rozhodnou vypátrat, co se tehdy doopravdy stalo. Zjištění pravdy pak pro Milana znamená novou odpovědnost – najít viníka a potrestat ho. 

TOUHU PSÁT ODSTARTOVALA SÁZKA

Jak jste se stal spisovatelem? Prý byla na počátku nějaká sázka…

Kolegyně, se kterou v práci sdílím kancelář, je stejně jako já vášnivou čtenářkou. Když sem dorazila invaze severských detektivek, vedená Stigem Larssonem, hodně jsme o podobných knihách mluvili. Já jsem vyslovil názor - aniž bych to myslel zcela vážně - že něco podobného bych zvládnul napsat taky. Upřímně ji to pobavilo, což mne donutilo říct: “vsadíme se?”.
Ona souhlasila a hned to pustila z hlavy, protože nemohla předpokládat, že mi ta myšlenka nedá spát a že prostě tu detektivku napíšu. Dnes jenom lituji toho, že jsem se nevsadil o nějakou konkrétní věc nebo činnost. Moc by mě bavilo sledovat, jak nebohá kolegyně pojídá všechny tři svazky Milénia nebo něco podobného.

Věděl jste hned, že budete psát detektivky?

Ano, bylo to dané hned od začátku. Mám rád detektivky a thrillery, a velmi často si v hlavě vymýšlím různé zápletky nebo motivy, které by se teoreticky v nějakém krimi příběhu mohly objevit. Jenom mě nenapadlo, že bych se do psaní skutečně pustil.Na druhou stranu, muselo to někde ve mne klíčit. Ke knihám jsem měl vždycky silný vztah. Zmíněná sázka asi jenom odstartovala nějakou hlubokou touhu...

Máte příběh, jeho zápletku a rozuzlení rozmyšlený dopředu, nebo do poslední chvíle sám nevíte, kdo je vrah?

U knihy Na kopci jsem postupoval dost chaoticky. Pustil jsem hlavního hrdinu do světa a víceméně zapisoval, co právě dělá. V polovině příběhu jsem zjistil, že mi chybí druhá postava, která by tomu dala směr. Postava Heleny se tedy do románu vyloženě vnutila. Pachatele jsem ale znal už od začátku. Nedokážu pochopit, jak dokáže například Michaela Klevisová psát tak, že vraha sama nezná a odhalí ho až v průběhu tvorby. V mém případě by takový přístup skončil katastrofou.

Chystáte pokračování se stejnými hrdiny, bývalou kriminalistkou Helenou a studentem a novinářem Milanem?

V této chvíli si myslím, že obě postavy si v knížce Na kopci užili dost vypětí a zaslouží si odpočinek. Přece jen se takové věci, jaké v knize popisuji, nestávají každý den. Detektivka, kterou mám právě rozepsanou, představí postavy trochu jiného ražení. Nechci ale nic kategoricky odmítat, protože obzvlášť Helena mi přirostla k srdci a možná ji ještě před nějakou výzvu postavím.