Znovu na ostrov autorské suverenity

Komiksy

Vytvořeno 8. 4. 2013 3:00

Autor: Petr Kuběnský

Český komiks je na vzestupu, to je bez debat. Avšak ještě před dvanácti lety, kdy se na trhu objevilo první číslo magazínu AARGH!, který se věnuje současnému komiksu, se mohlo jevit, že obrázkové příběhy ustrnuly kdesi u Čtyřlístku, v lepším případě u seriálů otiskovaných v Kometě počátkem devadesátých let. Dnes je situace jiná a tuzemská scéna (zastoupená zejména příslušníky tzv. "generace nula") je dostatečně široká a různorodá, aby si našla svého cílového čtenáře. Jedním z jejích nejvýznačnějších a nejvyhledávanějších představitelů je Pavel Čech, který koncem loňského roku pokřtil svoji doposud nejrozsáhlejší knihu, Velké dobrodružství Pepíka Střechy. A je skutečně záhodno začít u velikosti, protože komiksový "špalek", vydaný nakladatelstvím Petrkov, budí svými rozměry a váhou skutečný respekt.

Jak napovídá název, Čech se nevzdal svých tradičních trademarků. Příběh je dobrodružným vyprávěním určeným mladým i dospělým čtenářům a opět dýchá nostalgickou foglarovskou atmosférou. Hlavní hrdina Pepík je však plachým, ustrašeným chlapcem, který svá vysněná dobrodružství raději prožívá skrze stránky napínavých knih o statečných admirálech a houževnatých cestovatelích, a je tedy pravým opakem podnikavých a kurážných členů klubu Rychlých šípů. Překonat ostych a nejistotu mu pomůže až nová spolužačka, rázná a svéhlavá Elzevíra. S ní se Pepík učí znát svou cenu i své schopnosti a prožívá také první nesmělé romantické pokusy. Jednoho dne se však Elzevíra ve škole neobjeví a při jedné z pochůzek kolem starého mlýna, kam dříve společně zabrousili, nachází Pepík v náhonu vzkaz v láhvi s prosbou o pomoc. Bojácný hrdina nezakolísá a v provizorním plavidlu z necek se vydává do černého ústí tunelu, kam vtéká náhon. Do té doby realistický, byť zromantizovaný příběh zde nabírá nepředvídané obrátky. Primitivní loďka se ocitá na volném moři a uprostřed bouře je vynesena na břeh tropického ostrova, který se nápadně podobá imaginární pevnině, kterou si Pepík s Elzevírou vysnili na hodině zeměpisu.

Velké dobrodružství Pepíka Střechy je nesporně iniciačním románem. Zobrazuje hlavního hrdinu, prožívajícího obtížný přechod od dětství k dospívání. Nejedná se o motiv zcela nový ve tvorbě Pavla Čecha, ale jistě je zde postižen nejkomplexněji. Zatímco v Tajemství ostrova za prkennou ohradou (Petrkov, 2009) mohl čtenář důsledky nejdůležitějšího iniciačního impulzu, totiž smrti kamaráda, pouze odhadovat z distanční perspektivy (vypravěčem byl už dospělý, stárnoucí člověk), proměna Pepíka v sebevědomého mladíka se odehrává postupně a je završena překonáním vlastního strachu a zachráněním Elzevíry. Klíčové momenty psychického přerodu jsou v některých případech tak nenápadné, že je čtenář objeví až při opakovaném listování knihou, což je ostatně dokladem sílící autorské suverenity Pavla Čecha. Už úvod obrazového románu předznamenává další vývoj děje snovou sekvencí, v níž Pepík trhá ze stromu jablko, zakusuje se do něj a následně mu narostou křídla. Motiv stromu poznání a pojezení jeho plodu je ostatně častým prvkem i v Čechově výtvarné tvorbě a je nasnadě číst symbol jako obraz přerodu v člověka vyzrálejšího, schopného vidět takříkajíc pod slupku věcí - abychom se přidrželi jablečné metafory. Autor tak konstituuje hrdinu na prahu změny, po níž už nic nemůže být stejné. Podobně není obtížné chápat sestup do sklepení majáku, kde hlavní hrdina rozbije svůj odraz v zrcadle, jako jakýsi orfeovský sestup do hlubin vlastního podvědomí. Klíčovým momentem je pochopitelně i milostné vzplanutí, které se objevuje v Čechových příbězích s dětským hrdinou vůbec poprvé a jež má v rovině hledání vlastní identity u dospívajícího nezastupitelné místo.

Zásadní proměnou však prochází také styl Čechova vyprávění a linie komiksové kresby. Prvky již dřívě akcentovaného magického realismu - po Ajvazovsku světa skrytého za fasádou všední každodennosti - krystalizují tentokrát po proplutí podzemním kanálem až do žánru dobrodružné fantasy. S velkou rezervou můžeme tedy přirovnat Pepíkovo putování k Atrejovým dobrodružstvím Nekonečného příběhu. Děj je méně ornamentální než např. v knize O zahradě (Brio, 2005). Po většinu doby je vyprávění zcela soudržné a tradiční epizodická struktura, objeví-li se (stále je přítomná v první třetině příběhu), neslouží pouze k ustavení fikčního světa, ale k budování narace. Syžet knihy využívá již dříve vyzkoušené postupy, jako jsou retrospektivy, snové sekvence, dokonce představy v představách, ale pečlivá ruka zkušeného demiurga přesto nenechává dětského čtenáře tápat ve vlnách přebujelé imaginace.

Čechův progres po stránce výtvarné je snad ještě výraznější. Kresba není tolik detailní jako v předchozích dílech a více se přibližuje konvencím komiksového žánru. Náhražkou za ustupující hloubku pole je rafinované využívání postupů koláže. Rozložení jednotlivých políček na stránce je pravidelnější, ačkoli oproti americkému standardu je stále patrná nechuť nechat se omezovat rámečky. Komiks se definicí řadí mezi sekvenční umění stejně jako film. A podobně, jako se film člení na uzavřené (a tedy relativně samostatné) scény, je tradicí kvalitních komiksových výtvarníků pointovat nejen kapitolu či dílo jako celek, ale také uzavírat jednotlivé strany nebo dvoustrany a segmentovat je tak do mikropříběhů s drobnou mezi-pointou. A právě v tomto ohledu se jeví autorská vyspělost Pavla Čecha nejzřetelněji.

Pozorný čtenář a znalec dřívějších Čechových obrazových románů si jistě všimne přítomnosti četných aluzí, zejm. ke zmiňovaným knihám Tajemství ostrova za prkennou ohradou a O zahradě. K prvně jmenované odkazuje nejen podobnost mlýnského náhonu (kde se utopil Toník z Tajemství ostrova), ale také hodinky, jimiž Pepík ovládá čas na své záchranné misi. Konečně se zde také dovysvětluje tajemný osud továrníka, v jehož fabrice si kluci z Ostrova, vybudovali klubovnu. Autoreferenčnost činí z Velkého dobrodružství skutečně bilanční knihu Čechovy tvorby pro děti a jen podtrhuje neuvěřitelnou výtvarnou i vypravěčskou vyspělost autora. Dá se jistě namítnout, že jde jen o drobné posuny ve stylu a spekulovat, že Pavel Čech ustrnul v pasti poetiky, kterou si na počátku své dráhy vytvořil. Já však tuto "past" považuji za projev suverenity, která je vlastní nemnoha autorům knih pro mládež, a já se do podobné nástrahy nechám rád lapit znovu.

Knihu Velké dobrodružství Pepíka Střechy vydalo nakladatelství Petrkov