Ladislav Fuks pro začátečníky

Recenze

Vytvořeno 18. 11. 2013 2:00

Autor: Jiří Lojín

Letos si připomínáme devadesáté výročí narození významného českého spisovatele Ladislava Fukse, který se zapsal do povědomí široké veřejnosti předlohou k filmu Juraje Herze Spalovač mrtvol. Každý, kdo se s Fuksovým dílem setkal podrobněji, ne pouze prostřednictvím zmíněného filmu, bude právem namítat, že je autorem významnějších knih a redukovat jeho přínos české literatuře pouze na tento nejznámější titul je nesmysl. Souhlasím. Chci jen hned v úvodu poukázat na to, jak autor knihy Příběh spalovače mrtvol Jan Poláček svou knihu prezentuje.

Určitě bych si přál, aby bylo tak významným představitelům české kultury, jako je Ladislav Fuks, věnováno více pozornosti než seriálovým televizním hvězdičkám. Potud oceňuji každou snahu o popularizaci takové osobnosti. Jan Poláček se pokusil o popularizaci osobnosti a díla Ladislava Fukse. Kniha se skládá z několika částí a z obvyklé koncepce se poněkud vymyká zejména díky své první části. Není nazvaná příliš originálně - Příběh spalovače mrtvol - a představuje jakousi beletrizaci obecně známých faktů ze spisovatelova života. Jan Poláček se snaží vysvětlit svůj názor na to, proč tak originální autor napsal knihy, které se dají chápat jako úlitba komunistickému režimu. Připomíná autorovu sexuální orientaci, podivnou svatbu, osamělý život v malém bytě přeplněném vším možným, jeho starou matku a pronásledování ze strany StB. Poláčkův záměr je jasný, chce čtenáři přiblížit Fuksovy myšlenky a prostřednictvím přístupné beletristické formy čtenáře nenásilně seznámit s osobností velkého spisovatele. Snaha o důsledné použití faktů, prozrazující více technické než umělecké vnímání Jana Poláčka, vede k násilnému vyznění první části. Čtenář, který s Fuksovým životopisem nikdy nepřišel do styku, by ji mohl ocenit, pro ostatní je úporná snaha rušivá. Celkově nese první část znaky minimální invence a vnáší oprávněné pochybnosti o tom, jak může takový autor vkládat do textu domnělé myšlenky Ladislava Fukse.

V dalších kapitolách se už Jan Poláček věnuje životu a dílu Ladislava Fukse na konvenční bázi. Nabízí zkrácený životopis a podrobněji se věnuje jeho nejvýznamnějším knihám. Je samozřejmé, že literární dílo i život autora se vzájemně prolínají, první autorův román Pan Theodor Mundstock je zároveň popisem Fuksových literárních začátků. Jan Poláček záměrně jmenuje i redaktory textu, bylo jich nezvykle mnoho. Za posledního označuje Ivana Klímu, ale jak se lze dočíst v jiných pramenech, patrně posledním nebyl.

Posledním redaktorem románu se stal o generaci mladí Ivan Klíma a pod jeho vedením byla čtvrtá, zkrácená verze textu v polovině září 1962 dokončena a v dubnu 1963 se kniha ocitla na pultech knihkupectví v nákladu patnácti tisíc výtisků.
(POLÁČEK, Jan. Příběh spalovače mrtvol: dvojportrét Ladislava Fukse. 1. vyd. Praha: Plus, 2013. 301 s. Objevené portréty. ISBN 978-80-259-0221-9. Str. 134-136) 

Jan Kameníček, který se s Ladislavem Fuksem osobně znal, ve své knize dodává o vzniku románu další podrobnosti.

Redakci knihy dělal pan Ivan Klíma a za něj tu knihu redigovala moje teta doktorka Marie Petelová. Vím tedy, jak podloudnými tahy za zády cenzorů knížka došla do tiskárny. Jen taková zajímavost: Fuks, jak jsem říkal, poslal rukopis poštou a pak se objevil u tety Petelové v Československém spisovateli. Rukopis byl mnohem tlustší, plný gramatických chyb a nonsensů. Teta panu doktorovi knihu vychválila do nebes a začala studená mravenčí práce.
(KAMENÍČEK, Jan, LOJÍN, Jiří. Zdánlivé zbytečnosti. 1. vyd. Praha: Powerprint, 2013. 196 s. ISBN 978-80-87415-76-4. Str.38.)

Kniha Jana Poláčka má spíše charakter investigativní než literárně-vědecký a možná, kdyby se tohoto směru držela důsledněji, mohla přinést některé zajímavé poznatky i vážnějším zájemcům o Fuksovo dílo. Kapitola Cesta za pamětníky přináší rozhovory s lidmi, kteří se s Ladislavem Fuksem setkali osobně a mohou na něj vzpomínat. Tuto část považuji za nejzajímavější, mimo jiné i proto, že z rozhovorů vysvítá, jak rozporný pohled na tuto osobnost české literatury měli i lidé velmi blízcí.

Kniha končí výčtem filmů, natočených podle Fuksových knih nebo na kterých se Fuks autorsky podílel. Jde o stručné shrnutí, pokud se k nim váže nějaká zajímavost, je většinou zmiňovaná v předchozím textu.

Příběh spalovače mrtvol vnáší do znalostí o životě Ladislava Fukse velmi málo nového. Hodně informací má původ v knize Jiřího Tušla, někdy je citován tak často, že vzniká pochybnost – proč číst Poláčka, když si můžeme přečíst Tušla. Jinak jde o většinou obecně známá fakta, o kterých se zmiňují jiní autoři nebo v rozhovorech Fuks sám. Hodně prostoru je věnováno nepodařené svatbě s Giulianou Limiti a Fuksově sexuální orientaci. S ohledem na to, jak často byla tato témata uváděna, považuji je za téměř bulvární. Jan Poláček ve svém textu často operuje Fuksovými slovy: „Nejúplněji jsem obsažen jen a jen ve svých knihách.“ Tuto větu lze interpretovat různými způsoby. Osobně dávám přednost vnímat osobnost autora prostřednictvím jeho díla a ne naopak.

Knihu Příběh spalovače mrtvol vydalo nakladatelství Plus