O vizuální poezii konkrétně

Recenze

Vytvořeno 14. 2. 2014 2:00

Autor: Petr Kuběnský

Česká experimentální poezie je fenoménem, ke kterému se v našem prostředí jen těžko nachází obdoba. V šedesátých letech se dostala na výsluní zájmu podobným způsobem jako dřívější avantgardní hnutí – negací básnického kánonu a jeho prostředků. Poté, co si však její autoři vytvořili vlastní metodologickou a ideovou základnu a stihli vydat několik stěžejních sbírek a jednu antologii, zmizela z doslechu.

Konec hnutí samozřejmě ovlivnily dobové okolnosti spojené s výměnou vládnoucí garnitury a nastupující normalizací, přesto můžeme usuzovat, že v době okupace už vlastně zlatý věk experimentální poezie končil. Svědčí o tom fakt, že se literární texty tohoto typu prakticky neobjevují ani v samizdatových edicích, ani v plánech exilových nakladatelství, a přestože se mnohé sbírky autorů tohoto okruhu dočkaly po revoluci vydání, z jejich datace vyplývá, že jde převážně o rukopisy z šedesátých let. Mnozí autoři samozřejmě ve své tvorbě pokračovali i v letech sedmdesátých, nikoliv však pod záštitou společné doktríny. Jiří Kolář a Ladislav Novák se přimkli spíše k výtvarné práci, Josef Hiršal a Bohumila Grögerová se věnovali próze, memoárům a překladům, Václav Havel divadelním hrám a aktivitám disentu apod. Nedá se říct, že by v době normalizace neexistovaly pokusy navázat na podněty vizuální poezie, ale tato tvorba (Eduard Ovčáček, Karel Adamus, Jan Wojnar a další) je orientována spíše ke konceptuálnímu chápání díla a/nebo má blíže k výtvarnému letterismu.

Experimentální poezie vznikla z podobných podnětů na několika různých místech v padesátých letech. Navázala na konstruktivní tendence, které se v básnické praxi objevovaly přinejmenším od doby Stéphana Mallarmého, který ve své sbírce Vrh kostek nikdy nezruší náhodu (1897) radikálně rozšířil funkci typografie coby činitele literárního významu. Tuto linii, akcentující vizuální účinek básně, můžeme vysledovat v Apollinairových kaligramech, obrazových básních poetismu, osvobozených slovech futurismu či v „nalezených objektech“ surrealismu. A na druhé straně mnozí výtvarníci (nejen) avantgardního založení se ve 20. století pokoušejí implementovat písmo do plochy obrazu – mezi prvními kubisté Georges Braque a Pablo Picasso – což silně rezonuje ve čtyřicátých letech ve vznikajícím letteristickém hnutí. Česká experimentální poezie z těchto objevů vyrůstá, ale zároveň se ve svých počátcích rodí z relativní izolace od soudobých zahraničních pokusů. Mnohem důležitějším podnětem je pro ni nedůvěra k jazyku soustavně deformovanému ideologickými zásahy. Jazykový kód, jimž se mluvilo na veřejnosti, byl po mrazivých padesátých letech přeplněn frázemi na jedné straně a tabuizovanými slovy na straně druhé. Možností, jak se tuhnoucí konvencializaci významů bránit, se naskýtalo několik – všechny však měly společnou snahu o důsledné rozpojení roviny výrazu a obsahu znaku. Patrně nejznámějším proudem tohoto druhu je program tzv. konkrétní poezie, která pracuje s jednotlivými elementy jazyka jako s materiálem a z fragmentarizovaných slov a písmen vytváří vizuální kreace pomocí jejich plošné organizace.

Přestože je tedy experimentální poezie již delší dobu uzavřenou kapitolou české literatury, nedá se říct, že by byla zároveň kapitolou plně probádanou. V obecném povědomí veřejnosti snad utkvěly jen typogramy Václava Havla a vizuální tvorba Jiřího Koláře. Troufnu si tvrdit, že o dalších autorech se v hodinách literatury mlčí. Možná v tom hraje roli i fakt, že klasické interpretační literární vzorce se s radikální sémantickou otevřeností a multimediálním charakterem experimentálního básnictví jen obtížně vyrovnávají.

Přesto se nedá tvrdit, že by čeští nakladatelé po roce '89 na tradici české vizuální poezie zapomněli. Už na počátku devadesátých let vyšly péčí Vladimíra Karfíka Kolářovy sebrané spisy. Zvídavý čtenář má k dispozici nedávno vydané souborné dílo konkrétisty Vladimíra Burdy (Torst, 2004) a hypnagogického vizionáře Josefa Honyse (Dybbuk, 2009) i dílčí experimentálně laděné sbírky Miroslava Koryčana, Karla Miloty či Ladislava Nebeského, posledního solitéra této generace, který zůstává své metodě tzv. binární poezie stále věrný.

Prakticky neprozkoumána však zůstává část rukopisů konceptuálního umělce Jiřího Valocha, jehož prvotina Bílá místa na konci 60. let již nestihla vyjít. Originální práce Jindřicha Procházky, které se snaží postihnout textualitu jako procesuální jev, připomíná pouze slavná antologie Hiršala a Grögerové Vrh kostek (Torst, 1993). Málo toho víme i o fónických kreacích, v našem prostředí ojedinělé metodě, kterou cíleně rozvíjel Ladislav Novák. Ostatně koncepce Novákovy sbírky Pocta Jacksonu Pollockovi, která se v roce 1966 stala první vlaštovkou konkrétismu v Československu, svědčí o tom, že je pouze autorským výborem z rozsáhlejšího, doposud nevydaného, strojopisného materiálu.

Antologie Česká vizuální poezie se však snaží zaplnit prázdná místa poněkud jiného charakteru. Josef Hiršal a Bohumila Grögerová se v šedesátých letech stali nejen vůdčími duchy celého uskupení, ale svými překlady umožnili také vytvořit tak důkladný teoretický rámec, jaký mělo v historii české literatury jen velmi málo hnutí. Jedním z nejzáslužnějších počinů tohoto druhu je sborník Slovo, písmo, akce, hlas (1967). Jde o soubor esejů, manifestů a estetických programů z celého světa, jež reflektují konstruktivistické tendence umění druhé poloviny 20. stol. Programové texty tohoto druhu samozřejmě vznikaly i v českém prostředí, a to dokonce v počtu víc než hojném. Až doposud však byly dostupné převážně v archivních časopisech a rukopisech. Výtvarná teoretička Eva Krátká se ve svém edičním počinu pokusila nejdůležitější materiály utřídit a zpřístupnit je nové generaci badatelů.

Konvolut dobových dokumentů je velmi různorodý. Jeho základ a patrně nejcennější část tvoří tři přednášky Hiršala a Grögerové, proslovené v Klubu výtvarných umělců Mánes v rozmezí let 1962–1965, jejichž zápis je uchován v archívu Památníku národního písemnictví v Praze. Semináře, které měly pro počátky české experimentální poezie nesporně iniciační charakter, se pokoušely informovat širokou veřejnost o aktuálních proměnách literatury v kontextu filosofie jazyka, teorie informace či statistické estetiky, kterou od padesátých let soustavně propracovával německý filosof Max Bense.

Určitá část kratších článků je věnována přímo umělcům z okruhu českých konkrétistů. Mnohokrát přetištěné osobní vyznání o důvodech Kolářova rozchodu s tradičním básnictvím, tvořeným z matérie přirozeného jazyka Snad nic, snad něco (1965), doplňuje rozhovor o programu evidentní poezie, který vedl Vladimír Burda s Kolářem v roce 1968, a heslář metod z pomezí slovesné a výtvarné tvorby, které autor od konce padesátých let rozvíjel. Renomovaný kritik Karel Milota se oproti tomu ve své studii Fragmenty o systémovém básníkovi (1968) pokouší proniknout pod povrch vrstevnatého díla Emila Juliše. V této souvislosti by bylo na místě říct, že Milotovo stěžejní, byť neúplně dochované, teoretické dílo Vzorec řeči a řeč vzorce, jež zůstalo následkem srpnových událostí pouze v podobě rukopisu, součástí antologie není. Mělo by však v brzké době vyjít spolu s dalšími Milotovými eseji a literárně-historickými studiemi v nakladatelství Torst.

Chronologicky uspořádaný výbor uzavírají rozsáhlé pasáže vyjmuté z diplomových prací Jiřího Valocha a (poněkud překvapivě) Ivana Magora Jirouse. Shodou okolností byly obě obhájeny v roce 1970, tedy na samém sklonku uvolněného období, kdy se o experimentální poezii smělo psát. Zvláště Valochova práce, s níž ukončil magisterské studium na Filosofické fakultě dnešní Masarykovy univerzity, tvoří pomyslnou tečku za daným obdobím a z této pozice má ipso facto charakter bilanční. Ze tří navazujících statí je v antologii přetištěna pouze druhá část pokoušející se typologizovat české i světové realizace vizuálního básnictví. Z Magorovy práce přebrala Eva Krátká pasáž vstupní, v níž Jirous systematizuje historické projevy plošné organizace písemných znaků od počátků avantgardy až po šedesátá léta. Vzhledem k nesnadné dostupnosti obou zdrojových dokumentů se nelze ubránit dojmu, že rozhodnutí netlumočit texty v plném rozsahu je na škodu věci. Zvláště Valochova analytická studie je jako celek jedním z nejpronikavějších dokumentů, které se českou experimentální poezií zabývaly. Nemluvě o tom, že v přetištěné části chybí ukázky básnických kreací, na nichž Jiří Valoch své závěry demonstroval.

Až na tyto výhrady je sborník Česká vizuální poezie velice cenným počinem. Publicistická a odborná činnost řady osobností okruhu českých konkrétistů (zejména Hiršala, Grögerové, Burdy a Nováka) byla v šedesátých letech velmi intenzivní. Velká část těchto článků měla však osvětový záměr, což značí, že seznamovala veřejnost spíše se základními estetickými principy „poezie nového vědomí“. Editorce se podařilo pro svou publikaci vytipovat studie, které se pokouší o hlubší reflexi tématu a málokdy obsahují redundantní informace. Pozoruhodný je z tohoto pohledu poslední oddíl knihy, který tvoří útržky kritické diskuze, jež se v kulturních rubrikách dobových periodik vedla. Zde zaznívají i výrazně skeptické hlasy (např. článek Aleše Hamana Experimentální poezie – katastrofa básnictví z časopisu Plamen, 1968), které korigují místy poněkud nadnesené výroky samotných příslušníků hnutí.

Literárněvědná obec stále ještě čeká na titul, který se pokusí zmapovat nejen historické okolnosti existence experimentální poezie, ale také vytvoří nějakou systematickou metodu jejího výkladu a charakterizuje v širším záběru její estetické premisy, aniž by doslovně přebírala perspektivu samotných tvůrců (a teoretiků v jednom). Antologie Česká vizuální poezie však může pomoci toto hladové období překlenout.

Knihu Česká vizuální poezie vydalo nakladatelství Host