Fuksovo dílo v knize Erika Gilka

Recenze

Vytvořeno 7. 3. 2014 2:00

Autor: Jiří Lojín

Loňské devadesáté výročí narození Ladislava Fukse proběhlo bez výraznějších akcí, jež by tohoto významného prozaika připomněly laické veřejnosti, přesto se však na trhu objevilo několik knih, v nichž je Fuks zmiňovaný, či jsou mu dokonce celé věnované. Za zmínku stojí dvě, zejména proto, že tvoří poněkud zvláštní, trochu protikladný pár a přes svou odlišnost mají mnoho společného. Tou první z hlediska data vydání je Příběh spalovače mrtvol od Jana Poláčka (recenze zde), druhou Vítěz i poražený: Prozaik Ladislav Fuks od Erika Gilka.

Přestože se chci věnovat knize Vítěz i poražený – předchozí titul jsem již rozebíral dostatečně v předchozí recenzi –, neubráním se srovnání obou knih. Nejen proto, že jejich protiklad nejlépe vystihuje můj postoj k vnímání autorů a jejich děl, ale také se nemohu ubránit dojmu, že oba autoři si ve vzájemné dohodě rozdělili pole působnosti ještě předtím, než začali své knihy psát. Jan Poláček se soustředil na Fuksův život, pokoušel se jeho část rekonstruovat v úvodní próze a v dalším textu se k němu neustále vracel a jeho prostřednictvím Fuksovo dílo interpretoval.

Zcela odlišný je přístup olomouckého literárního historika Erika Gilka. Až na malé výjimky se v jeho knize pikantní podrobnosti o životě Ladislava Fukse nevyskytují. Je soustředěný výhradně na dílo a neodbočuje ani ve chvílích, kdy to svádí. Rozdíl mezi knihou Poláčkovou a Gilkovou je rozdíl mezi textem na pomezí bulváru a literárně vědeckou publikací. Knihu Vítěz i poražený rozdělil autor do období charakterizujících působení Ladislava Fukse na české literární scéně a jeho měnícímu se postavení u vládnoucí garnitury. První je nazvána Bleskový nástup a zabývá se samozřejmě především Fuksovou prvotinou a dojmem, který vyvolala. Do tohoto období spadá i známý Spalovač mrtvol. Část Strategické manévrování zahrnuje knihy Příběh kriminálního rady, Nebožtíci na bále a Oslovení z tmy. Kapitola Ústup z vydobytých pozic uvádí Fuksova kontroverzní díla, která jsou všeobecně vnímána jako úlitba totalitnímu režimu. Poslední kapitolou je Návrat do první linie.

Erik Gilk si dal za úkol shromáždit relevantní informace o celém Fuksově díle a prezentovat je v ucelené formě. Chronologicky uvádí jeho všechny vydané knihy a podrobně je rozebírá za použití recenzí vycházejících v dané době i z pozdějších studií. Chronologie se odvíjí od pořadí vydání, přestože - jak autor nezapomíná uvádět - pořadí vydávaných knih neodpovídá posloupnosti jejich vzniku. Je tedy známo, že Pan Theodor Mundstock je Fuksovou knižní prvotinou, není však prvním zveřejněným textem. Erik Gilk se také zabývá srovnáním Mundstocka s Weilovou knihou Život s hvězdou. O této podobnosti či rozdílnosti se často diskutuje a v některých vyjádřeních dokonce opatrně zaznívají náznaky, že se Fuks Životem s hvězdou inspiroval více, než by bylo vhodné.

Erik Gilk podrobně rozebírá i povídkové knihy, a to nejen jednotlivé povídky, ale i celkovou kompozici souboru. Prostor poskytovaný jednotlivým dílům je vyvážený, autor žádnou z knih neupřednostňuje, přestože jsou obecně některé knihy vnímány jako více či méně významné. Příkladem může být Oslovení z tmy, které je podle mého názoru neprávem opomíjené. Bylo vydáno pouze jednou – v nakladatelství Melantrich roku 1972 - v nákladu, který byl v tehdejší době statisícových sérií zanedbatelný – pouhých 9000 výtisků. Přesto ji Erik Gilk podrobně rozebírá a věnuje jí zaslouženou pozornost.

Vítěz i poražený je odbornou publikací pochopitelnou i laické veřejnosti. Jsou v ní sice i místa, v nichž nadužívání cizích slov degraduje srozumitelnost textu, nejsou však tak častá, aby někoho mohla odradit. Naopak, jejich použití je inspirativní, jako malý exkurz do literárních rozborů. Citování jednotlivých pramenů, odborných prací a recenzí má překvapivý efekt – rozbory symbolů používaných ve Fuksově díle a postupů, které používal, jde v některých případech ad absurdum. Fuksův čtenář musí mít dojem, že někteří z teoretiků záměrně hledají nejnesmyslnější souvislosti jen proto, aby se v odborných kruzích zviditelnili. V tomto smyslu jsou takové snahy úsměvné a zkušený čtenář si o tom může myslet své.

Rozbor Fuksova díla v Gilkově knize je natolik podrobný, že by mohl suplovat jeho čtení a bylo by snadné podlehnout pokušení zapsat si do čtenářského deníku několik vět z těchto rozborů a Fukse nečíst. Ano, je to možné, ale tím se „čtenář“ ochudí o jedinečný zážitek, který Fuksovy knihy přinášejí. Stejně tak je chybou seznámit se s podrobným rozborem symbolů a pak se snažit příslušný text číst. Fuks demontovaný podrobnou analýzou na jednotlivé součástky přestává působit. Umělecké dílo můžeme dopodrobna rozebrat, ale už nelze zpět složit tak, aby fungovalo.

GILK, Erik. Vítěz i poražený: Prozaik Ladislav Fuks. 1. vyd. Brno: Host, 2013, 312 s. Tváře české literatury. ISBN 978-80-7491-056-2.