Vít Slíva: Račí mor

Recenze

Vytvořeno 20. 10. 2011 2:00

Autor: Petr Kuběnský

Když Štefan Švec před lety napsal, že Slíva je básníkem toho, co odchází, nemohl být výstižnější. Slívovo dílo už od počátku provází melancholie uplynulého a ulpívajícího. Je jen logické, že bolestné okamžiky, jako smrt rodičů, tento postoj jen znásobují. Čtenář se o tom mohl přesvědčit ve sbírkách Tanec v pochované base (1998) a Grave (2001), které jistě patří k tomu nejsilnějšímu, co z básníkova pera vzešlo.

Račí mor před nás staví otázku, zda je možné reflektovat vlastní smrt nebo alespoň umírání tak, aby umělec zůstal věrohodný. Přirozený běh času nám říká, že ne. Naštěstí, pro literaturu nutnost uchovat posloupnost jevů neplatí a Slíva nám, kteří doposud váháme, dopovídá, že "budoucnost je to, co už není". Konečně téma přípravy na krok k nebytí se neobjevuje v autorově díle poprvé. Zde má však doposud největší intenzitu a stává se středobodem fikčního světa sbírky.

Předtím, než budeme mluvit dále, je třeba si zopakovat starou známou pravdu, že implicitní autor přítomný v textu není zcela totožný s reálným autorem, coby tvůrcem knihy. A tedy, že pokud implicitní autor Slíva tesá sobě epitaf, neznamená to, že explicitní autor je na smrtelném loži. Přesto není pochyb, že meditace o smrti a smrtelnosti, kterou je Račí mor prodchnutý, vychází z nejvnitřnějších Slívových úvah a právě tato autentičnost je odpovědí na otázku, kterou jsem předestřel.

Ještě je tu však jiná struna napjatá na Slívově básnickém instrumentu. Už v prvních verších (Sníh ještě prodlévá - / a v sobě se ztrácí. / Potoky vzpomínek! / Raci!) cítíme ozvuk melancholického ohlédnutí za dětstvím, coby krajinou her a užasnutí nad světem, kdy bylo vše dobré. Obleva v názvu první básně je symbolem metafyzického odtávání, potoky vzpomínek se nezadržitelně hrnou do dalších stran knihy a vytvářejí tak napětí mezi světem mládí a dobou dohasínání. Tato reflexe vlastního života je očistným rituálem, v němž básník utřizuje svůj život, ale zároveň je žíravinou slov vyleptaných přímo do autora. Tento rozpor můžeme chápat jako jeden z klíčů k interpretaci sbírky. Samotný název knihy je v tomto kontextu prvotní antitezí, s níž se při čtení setkáváme. Symbol raka jakožto vzpomínky, prezentuje ohlédnutí za uplynulým jako bolestivý proces, tím bolestivější, čím jsme starší. Je jako neléčená morová rána. Abych to charakterizoval úryvkem z jiné části knihy: A přece bylo to štěstí tak velké / že se tu na světě / nedá odtrpět celé!

Ještě jeden jev provází sbírku už od prvních stran. Je jím záměrná nemelodičnost veršů. Pozornému čtenáři neujde, že jejím původcem je místy klopýtavý a těžký rytmus, který spojuje v rýmech nestejně dlouhá slova, či mezivětné členění, které zdaleka nedodržuje hranice strof. Slíva tuto drsnou neučesanost veršů nahrazuje melodičností, která vzniká ze souzvuků hlásek a hláskových skupin ve slovech. Tato zvuková echa v kombinaci s přerývaností veršů působí inovativně – a to nejen v kontextu Slívovy tvorby. Jan Mukařovský, který v počátcích českého strukturalismu rozebíral hláskovou složku Máchova Máje, by byl jistě nadšený. Tato nemelodičnost má ale i jiný zajímavý rozměr. Členění do pravidelných strof a přítomnost rýmu vyvolává ve čtenáři očekávání hladkosti a plynulosti. Kontrast, který ve výsledku vzniká, vyvolává dojem (klamný ovšem!), že básníkovi přestává záležet na tom "jak", ale zpřítomňuje se spíše "co" sděluje. Tento přenos tedy zvýrazňuje formu, ale přesto posiluje sémantickou závažnost díla.

Pokud se v počátcích o Slívovi mluvilo jako o "holanovském" typu básníka, Račí mor ohlašuje přechod spíše k halasovské poezii, které byla vždy vyčítána rytmická těžkopádnost. Avšak na povrchu stále zůstává vidět obrovská holanovská erudice vzdělance a intelektuála, který si bez váhání vypůjčuje latinské citáty a odkazuje k biblickým příběhům. Podobné pomrkávání představují i přiznané žánrové pastiše několika básní, které se deklarují jako osobní dopis (Z korespondence), apokryf (V rajské zahradě) nebo kronikářský zápis (Z obecní kroniky).

Když už je řeč o stylu, pro Račí mor je typická malomluvnost a úspornost, nejčastěji vtělená do poetických miniatur. Některé z těchto básní ztělesňují to nejlepší z celé sbírky, protože mají silný emoční náboj nebo nahlíží podstatné metafyzické otázky bytí, jako je tomu v básni Anamnéza (Slzím si do brýlí. / Byli jsme? / Nebyli?). Jiné pasáže naopak vyznívají v sousedství takovéto závažnosti až banálně a hluše, například báseň V rodné hospodě (poslouchá Gilmoura z televize / těším se na lůno jeho ženy / kradmo se pozorujeme). Můžeme se spokojit s vysvětlením, že právě banalita tvoří většinu toho, co nazýváme životem, a že tedy stárnoucí muž (mám na mysli básnický subjekt) má na takové bilancování právo. Přesto mám za to, že Slíva zařazením podobných básní oslabuje svoji vlastní básnickou výpověď.

Obrat k minulosti nastoluje také – jak už jsme si řekli, u Slívy časté – téma vzpomínání na rodiče. V těchto básních a vůbec v básních druhé poloviny sbírky si může čtenář povšimnout jakéhosi ztišení a ukotvení v rodné krajině. Expresivní škleb a jízlivost mizí a básník nechává Ďase uvnitř sebe ztichnout v reynkovském vyrovnání se sama se sebou. O to působivější jsou potom místa, v nichž tryská na povrch zpověď o spirituální krizi básnického subjektu. Tituly jako Autodafé, Hledání rodného chrámu nebo Z komínů dýmy nám představují duševně obnaženého člověka, který ze sebe ztrhává šat sebeklamu, muže pro něhož bylo vždy světlo více než žár a který kráčí duchovní nejistotou za světlem, které ho sežehne. Otázka, která zůstává viset ve vzduchu, zní: Co nás čeká po životě? Přijde jaro? Mor?

Podobně dvojmou optikou čteme celou sbírku. Račí mor je pro vnímavého čtenáře hlubokou a pronikavou úvahou o bolestech života a konečné odvaze přijmout bolest. Cesta za kýženým stavem mene-tekel-ufarsin je dlážděna pochybami a vnitřním strádáním. Přes všechnu rozervanost a cynickou masku je však pozdní Slíva básníkem malých gest a hluboké sebereflexe, básníkem ticha a šepotů minulosti, které za sebou zanecháváme. Člověkem, který neočekává, že před smrtí zaduní monumentální mollový akord, který se ponese nad krajinou. Protože, ať nás za poslední bránou čeká cokoliv, v partituře našeho světa se smrt přepisuje jako ticho A dur.

Knihu Račí mor vydalo nakladatelství Host