Dvakrát z České knižnice

Recenze

Vytvořeno 21. 1. 2012 1:00

Autor: Petr Kuběnský

Je snad nošením dříví do lesa představovat projekt České knižnice. Ve zkratce jde o edici zahájenou Nakladatelstvím Lidové noviny a převzatou vydavatelstvím Host. Od roku 1997 zde vyšlo na šedesát svazků klasické české literatury. Svým záběrem řada sahá od středověkých legend až po exilově a ineditně vydávané tituly z doby komunistické totality. Charakteristickým a spojujícím znakem jednotlivých svazků je hlavně velmi kvalitní ediční práce odborníků na slovo vzatých.

V nedávné době zde vyšly dva básnické soubory generačních souputníků, jejichž poetika se přes všechny její proměny nikdy neprotnula. K příležitosti stého výročí narození Františka Hrubína nám Česká knižnice poskytla dobrý vhled do jeho díla výborem sbírek pod prostým titulem Básně. Je dobré si na tomto místě připomenout, že na přelomu roku 2010/2011 nám Host naservíroval ještě dvě zajímavé hrubínovské publikace - bibliografii Tvůrčí osobnost Františka Hrubína a soubor korespondence Adresát František Hrubín. Na všech třech počinech pracovala editorka Iva Málková a dlužno říct, že odvedla pro českou literární kulturu poctivý kus práce.

Druhým autorem, kterého nám Česká knižnice zpřístupnila, je dodnes rozporuplně přijímaný Vítězslav Nezval. Na jedné straně ceněný avantgardní spisovatel, na straně druhé komunistický funkcionář, který svou poetiku radikálně přizpůsobil poúnorovému paradigmatu. V Hostu byl zatím vydán první ze tří koncipovaných svazků s podobně lapidárním názvem Básně I, který se snaží čtenáři přiblížit Nezvalovo poetistické období 20. let. Podívejme se teď podrobněji, v čem jsou si obě knihy podobné a v čem se liší.

V kritickém hledáčku bude asi nejzásadnějším a nejdiskutovanějším rozdílem rozsah obou projektů. Jak jsme si již řekli, Nezvalovo dílo bude mít rozpětí tří dílů, z nichž každý se zaměřuje na jiné období básníkových textů. Po prvním poetistickém svazku by měly následovat další dva věnované surrealistické metodě a sbírkám, jež se oběma avantgardním směrům vyhýbají. Takový rozsah je snadno ospravedlnitelný. Nezval byl plodnějším autorem než Hrubín a hlavně jeho souborné dílo bylo poznamenáno dobou, v níž jej spisovatel sám pořádal. Je tedy plné (auto)cenzurních škrtů a ústupků dobovému náhledu na "zvrhlé" avantgardní umění. Zamýšlený triptych můžeme tedy chápat jako pokus o zveřejnění nejdůležitějších básnických sbírek ve shodě s původním autorským záměrem.

Kdo je však obeznámen s přibližnou šíří Nezvalova odkazu, bude zřejmě tušit, že i tak se editor Milan Blahynka (mj. významný pořadatel dřívějších vydání básníkova díla) nevyhnul nutné selekci. V představované knize tedy nalezneme Nezvalovu prvotinu Most z předpoetistického období, která však vznikala již za kontaktu s Devětsilem, vrcholné autorovy knihy 20. let, jako je proslulá Pantomima a Básně noci, kratší skladby Židovský hřbitov a Signál času či sbírku Pět prstů, která je již ovlivněna Nezvalovými kontakty se surrealismem. Patrně nejzajímavějším edičním vkladem je zrekonstruování bezejmenného souboru básní a delších poem, který chystal autor kolem roku 1926 k vydání, ale z ekonomických důvodů k jeho spojení nedošlo a jednotlivé svazky, z nichž měl být komponován, byly tištěny samostatně (Básně na pohlednice, Diabolo, Blíženci, Nápisy na hroby). Důvody výběru těchto sedmi knih jsou vyargumentovány velmi dobře a v tomto směru snad ani nelze mít námitek. Poetismus se zde představuje v celé své šíři (a že je ta šíře oproti surrealistickým tvůrčím východiskům opravdu veliká!) a reprezentativnosti. Absence některých titulů (Menší růžová zahrada, Skleněný havelok, Hra v kostky...) sice zamrzí, ale z hlediska požadavků výběrovosti je pochopitelná. Poetismus se v knize manifestuje opravdu jako „umění ležérní, dovádivé, fantaskní, hravé, neheroické a milostné," jak napsal ve svém článku Teige (Poetismus, In: Avantgarda známá neznámá 1, s. 556), a proto je tento básnický soubor na nejlepší cestě stát se základním východiskem každému, kdo projeví zájem o počátky české avantgardy.

Poněkud problematičtější je selekce sbírek pro Hrubínův svazek. Ten obsahuje jedenáct knih a z časového rozložení původních vydání je zřejmé, že motivem výběru byla snaha postihnout básníkovo dílo se zřetelem na jeho umělecký vývoj. Proto zde nalezneme (s odstupem času až příliš konvenční) prvotinu Zpíváno z dálky, harmonizující verše z let třicátých (Krásná po chudobě, Země po polednách), spirituální Včelí plást, pochmurné sbírky reagující na válečné hrůzy (Jobova noc, Hirošima), intimní a melancholickou reflexi stárnoucího Hrubína Černá denice, i vrcholné epické skladby Romance pro křídlovku a Lešanské jesličky. Tento výběr má vnitřní logiku a je snadno ospravedlnitelný. Přesto pomíjí podstatnou část zejména Hrubínovy válečné tvorby (mj. Země sudička, Cikády, Chléb s ocelí...). Hlavně poslední sbírka vzpomínaná ve výčtu se mi zdá být natolik odlišná ve své poetice od zbytku básníkova díla, že by ve svazku neměla chybět. Při výpravě za Hrubínovou básnickou osobností se jedná o důležitý dokument, který ukazuje zřejmě nejbezprostředněji (kniha vyšla v roce 1945) reflexi války a těsně poválečných poměrů. Tato drobná výtka je však malicherností ve srovnání s pomyšlením, že vzhledem k nevelikosti básnického odkazu (kromě překladů a sbírek pro děti toto vydání opomíjí osm sbírek) mohly vyjít Hrubínovy verše v úplnosti, třebas i ve dvou svazcích. Ostatně Zahradníčkova poezie, která je co do kvantity porovnatelná, vyšla v knižnici před několika lety kompletní. Přesto, že uznávám potřebnost kritického vydání po čtyřicet let zakazovaného Zahradníčka, jednalo by se i v Hrubínově případě o záslužný počin.

Tradičně perfektní ediční práce se promítá do obou recenzovaných svazků. Nechybí vysvětlivky, shrnutí textologických zásahů i srovnání různých časopiseckých a knižních vydání jednotlivých básní. Málková potěší svého čtenáře shrnutím recepce obsažených Hrubínových sbírek, Blahynka oproti tomu na několika stranách vysvětluje genezi Nezvalových poetistických děl pomocí cenných úryvků z korespondence.

Po grafické stránce jsou oba svazky zpracovány střídmě a vkusně, jak je ostatně zvykem celé edice. Přesto by jistě čtenářskému zaměření prospělo použití ilustrací. Původní vydání sbírek obou autorů vznikala v době, kdy byl dáván důraz na fenomén „krásné knihy". Spisovatelé Hrubínova a Nezvalova formátu dohlíželi na doprovod svých prací a sdružovali se za tímto účelem s předními výtvarnými umělci své doby (Štýrský, Toyen, Švabinský, Trnka atd.) Je škoda, že si čtenář nemůže podobný luxus vychutnat ani u „umělecky" zaměřených nakladatelství, mezi něž Host jistě patří.

Rozpaky z tohoto úhlu pohledu budí zejména Nezvalova Pantomima, jejíž nedílnou součástí byla v původním vydání výrazná Teigeho typografie, doprovod fotografií a Štýrského abstraktních kreseb. Je chvályhodné, že na rozdíl od přetištění v prvním svazku Nezvalova díla z padesátých let neabsentuje původní typografické členění úplně. Minimálně rozložení textu po stránce zůstalo zachováno (což je zásadní např. pro možnost paralelního čtení u slavného Papouška na motocyklu). Normalizovalo se ale použití fontů a další grafické prvky vymizely úplně, čímž trochu klesla hravost coby důležitá hodnota sbírky. Nakladatelství Akropolis však před sedmi lety záslužně vydalo reprint původní Pantomimy, který si čtenář samozřejmě může opatřit pro možnost porovnání.

Oba soubory jsou přátelsky nataženou rukou směrem k poučenému recipientovi, ale i ke čtenáři, který se s dílem velikých českých básníků teprve seznamuje. Pokud bych měl těm druhým poradit, na jakém místě kterou z knih poprvé otevřít, za sebe bych volil následovně. Vrcholem Hrubínovy epické tvorby už asi navždy zůstane sofistikovaně vyprávěný příběh mladé lásky zasazený do letního Posázaví, Romance pro křídlovku. Ze své metafyzické působivosti a naléhavé apelativnosti neztratila nic ani poválečná sbírka Hirošima, která reprezentuje to nejlepší z Hrubína-lyrika.

Z Nezvala pro mě byla příjemným překvapením halucinační skladba Židovský hřbitov, v níž se sen básnického subjektu prolíná s legendou o rabi Löwovi. A samozřejmostí by pro každého zájemce o český poetismus měla být znalost zmiňované Pantomimy, v níž Nezval obratně experimentuje s různými neortodoxními formami, včetně básní v próze, obrazové a scénické poezie. Doufejme, že v příštím roce budeme moci na tuto četbu navázat druhým svazkem Nezvalova díla, které nám představí vrcholné sbírky českého meziválečného surrealismu.

Knihu František Hrubín: Básně a Vítězslav Nezval: Básně I vydalo nakladatelství Host