Šindelkovy drobnosti

Recenze

Vytvořeno 28. 5. 2012 2:00

Autor: Marek Lollok

Šindelkův soubor povídek Zůstaňte s námi je souborem v pravém smyslu: každá jeho část míří k témuž, třebaže trochu jinak a z jiného úhlu. Říká cosi o lidských pocitech ze současného světa, o naší rozporuplné existenci a nejasných vztazích v něm. O zapomínání na minulost i na budoucnost. Dostředivost sdělení v jednotlivých příbězích zakládá silnou myšlenkovou jednotu knihy, která je spolu s maximální snahou o důslednost literárního přemýšlení jejím prvním a největším kladem. Zobecňující teze shrnující – vznosně řečeno – ústřední poselství sbírky (sbírka je příhodné označení osmera povídek) musí být ovšem diferencována, neboť je v jednotlivých příbězích rozpuštěna do mnoha konkrétních výjevů.

Prezentují se především rodinné a partnerské vztahy. V úvodní dvojici povídek (Jméno; Luk) Šindelka živě ilustruje známou pravdu, že přítomnost, tedy ani těsná fyzická blízkost příbuzného člověka sama o sobě nezaručí jeho pochopení a souznění s ním. V prvním případě, situovaném do melancholické letní zahrady, zapříčiňuje smutnou distanci starého muže od jeho tří dětí jeho fragmentarizovaná a vyhasínající paměť, lovící z hlubin dokonce jméno své celoživotní družky; ve druhém příběhu se otec sice snaží překročit propast dělící ho od syna, ale ani společné a vpravdě mužské zážitky ze střelby a lovu s sebou nepřinesou víc než jen první krok. Ať už chtěné nebo nechtěné, čímkoli a kýmkoli zaviněné mezigenerační vakuum se dnes zdá být neodmyslitelně spjato s životy lidí; je pociťováno z obou stran a je na obou stranách, zda ho akceptují nebo se něco pokusí změnit.

Titulní povídka blížící se svým rozsahem spíše novele zajímavě ukazuje, co už nesčetněkrát postihly dokumenty i literatura naší doby: rozšířený fenomén nezávazného žití na hromádce, k němuž nemá tak daleko stejně rozšířený životní styl singles. Mladí lidé, kteří jsou ve svých profesních životech navenek úspěšní (hlavní hrdina je známý publicista, jeho dívka právnička), spolu jistou dobu žijí, a přestože podnikají leccos vzrušujícího, navštěvují prominentní večírky, kde se stýkají s podobnou smetánkou, jezdí na dovolené a podobně, jejich vztah nějak skřípe. Ztrácejí se ve slovech a mezi slovy, nemohou najít hloubku a skutečnou milostnou emoci, a tak se potácejí z místa na místo, od chvíle ke chvíli, od partnera k partnerovi. Nelze si nepovšimnout nekrášleného, a tím pádem kritického podtónu tohoto i dalších textů vůči současnému lehkomyslnému, neustále se bavícímu, ale veskrze odcizenému člověku, přísné dikci, která není moralizující, ačkoli k morálnímu zamýšlení pobízí. Podobným způsobem ještě nedávno psal Jan Balabán, jehož knihy Možná že odcházíme a Jsme tady možná inspirovaly Šindelku i k parafrázi v titulu Zůstaňte s námi. 

Šindelkova vyprávění se nesnaží o efektnost, i když často se vyskytne prvek, který je zjevně přinejmenším mírným konstruktem, než ryzím odrazem nějaké „pravdivé skutečnosti“. Ať už je to mluvící a žertující vrána v povídce Zůstaňte s námi, hermeticky uzavřeny opuštěný hororový hotel v povídce Návrat, nebo výchozí situace kolem ztracené fotografie neznámé dívky z Polaroidů. Vše sice může být interpretováno s licencí jako představy a přání prožívajících hrdinů, nicméně i tak lze pozorovat Šindelkovu dobrou fabulační schopnost; nutno podotknout, že jmenované povídky jsou zřejmě nejsilnější ze souboru. Co se týká „technického“ provedení, několikrát se Šindelka uchýlí k inovativnímu značení přímé řeči: za repliku v uvozovkách umístí do závorky jméno zrovna mluvící postavy. Tento neobvyklý a ozvláštňující postup, nutno říct, že dávkovaný střídmě až sporadicky, použije Šindelka třeba i při popisu emocí.

Marek Šindelka, který je chválen pro schopnost filmového vidění (a tato charakteristika je jistým znamením doby), je dle mého soudu mistrem detailu, spíše než mistrem střihu. „Zrnko bylo ohlazené a lesklé jako perla. Velké sotva půl milimetru.“ – Už první slova úvodní povídky jméno předznamenávají autorův pozorovací talent a zájem o mikrosvět, ve kterém jsou drobné pohyby mravenců stejně důležité jako subtilnosti života lidí a jejich hemžení. Tato užitečná zbraň je však dvojsečná, mnohdy se jí totiž autor dá unést a ve snaze po jemnosti jde snad až příliš daleko. Postavy velmi a možná až příliš často sledují detaily, povrch kůže či kůry stromů, záhyby šatů apod., a prodlévají u nich. Tyto meandry, kterým je někdy poskytnuta docela velká plocha, děj velmi zpomalují. Svým způsobem na své četné odbočky naráží o i krátký dramatizovaný příběh Společenské hry, jakési vážno-nevážné tlachání milenců, který je podle mého jedinou vyloženě slabší povídkou.

Přes tyto drobné výtky jsou Šindelkovy povídky působivé, přičemž v celku, ačkoli na sebe vyloženě nenavazují, fungují ještě s vyšším uměleckým účinem. Oprávněně v soutěži Magnesia Litera dostaly cenu za nejlepší prózu: nebojí se promýšlet, hledat, přičemž jejich jazyk, reflektující současnou naši každodenní řeč, není pro autora omezující. Zatím stále velmi nízký věk Marka Šindelky (27 let) je důvodem, proč se dále těšit na jeho díla následující.

Ukázka: „Zahradní stolek – sklenice, v ní voda, cukr a citron, miska, v ní nedobré levné oplatky, vytéká z nich kakaový krém (dneska je vůbec všechno tekuté), krém žere vosa, na ubruse pár rukou, cosi míchají, pohybují krabičkou sirek, postupem času ji umisťují do různých pozic v čtvercové síti vyšité na ubruse. Podivný, náhle ne úplně známý svět věcí. A svět slov. Josefovy děti mluví. Je jich tu víc. Tři. Mluví o něm. O otci. Co s Josefem? Co jen teď s ním? Josef je slyší, ale nerozumí.!
(Šindelka, M. Zůstaňte s námi. Praha: Odeon, 2011, s. 7)

Knihu Zůstaňte s námi vydalo nakladatelství Odeon