Gulliverova dobrodružství pro dnešní generaci

Recenze

Vytvořeno 4. 6. 2012 2:00

Autor: Lenka Martinková

Snad každý zná Gulliverovy cesty od Jonathana Swifta, ale řeč se postupně vyvíjí a dřívější překlady by už pro některé mohly být nesrozumitelné. Nevadí, stačí najít někoho, kdo příběhy převypráví v moderní češtině, a přitom nebude vyprávět jiný příběh, než jaký sloužil coby předloha. Povedlo se , a tak v XYZ vyšly Gulliverovy cesty v podání A. Peisertové.

Gulliver, chudý vesnický chlapec, má skvělou budoucnost – je najímán na nejrůznější lodě jako lékař a dostane se tak do vzdálených exotických zemí, které by jeho současníkům zůstaly navždy skryty. A nejen to, pokaždé se shodou náhod a podivných okolností dostane sám do zemí, kde pokaždé vzbudí náležité pozdvižení – ať už tím, jak je veliký, nebo naopak malý, protože je pro tamější obyvatele zvláštní hříčkou přírody.

Jak je v Gulliverových cestách běžné, hrdina proti své vůli navštíví čtyři země. Zatímco první dvě jsou jasné protiklady – jde o zemi trpaslíků a zemi obrů, následující jsou překvapivé a k předchozím se jaksi nehodí – jsou to země vzdělanců a podivínů a země krásných koní. Jenomže Shift to už jednou napsal a Peisertová, která příběhy převyprávěla, s tím nic neudělá.

Zatímco první dvě kapitoly jsou napínavé a místy až děsivé (třeba okamžik, ve kterém trpaslíci zvažují, jak Gullivera co nejefektivněji odpravit), druhá polovina začíná být poněkud nudná. Mnohé části se opakují a hned na první pohled je poznat, že Peisertová ledasco zkracuje, jen aby už práci měla za sebou. To je trochu škoda – tenhle stav totiž přenáší i na svoje čtenáře, jež kolikrát napadá, co by se stalo, kdyby převyprávění Gulliverových cest prostě nedočetli? Pravděpodobně nic, jenom by se nedozvěděli, jak hlavní hrdina dopadl v zemi krásných koní, kde je označen za Jahua, tedy jakéhosi sluhu.

Když už se má nějaký známý příběh znovu převyprávět pro další generaci, chce to také nového ilustrátora. Tím se stal Jaromír F. Palme a svého úkolu se zhostil opravdu výtečně. Není divu, s ilustrováním dětské literatury má svoje zkušenosti – zdobil třeba populárně-naučnou edici Dějiny trochu jinak, ale také svoji literární prvotinu Tadeáš a hradní tajemství. Za nejpovedenější by se daly označit obrázky zabírající celou dvoustranu, někdy jsou však umístěny poněkud nešťastně, takže kapitola je zbytečně příliš rozkouskovaná.

Stačí se podívat na titulní stránku a je jasné, že kniha je především pro děti. Řekněme, že jde o jakési první seznámení s Jonathanem Swiftem. Nějak se začít musí a později si děti Gulliverovy cesty přečtou znovu, ale už bez převyprávění.

Ukázka z knihy:

Předešlého dne, než šel spát, se umyl v kádi, která stála k tomu účelu u jeho příbytku. Bylo sice přísně zakázáno vylévat jakoukoli nečistotu uvnitř zdí paláce, ale Gulliver mínil, že tentokrát mu to bude jistě prominuto. Vzal káď a vylil vodu na oheň. Tak byl požár ve třech minutách uhašen a Gulliver se vrátil do svého příbytku, nečekaje na císařovy díky.
Velice se podivil, když se dozvěděl, že císařovna byla velice pohoršena jeho skutkem. Přestěhovala se do nejvzdálenější budovy a dokonce prý za jeho čin slíbila pomstu.
(Swift, J./Peisertová, A.: Gulliverovy cesty. Praha: XYZ 2012, s. 50 – 51.)

Knihu Gulliverovy cesty vydalo nakladatelství XYZ