Kurz sebereflexe

Recenze

Vytvořeno 9. 7. 2012 2:00

Autor: Jiří Lojín

Stejně jako je člověk překvapený, dozví-li se, jak ho lidé vnímají ve skutečnosti, má i národ o sobě určité iluze. Odpověď Čecha na otázku „Co jsou vlastně Češi zač?“ je hodně subjektivní a vyjadřuje spíše přání, jací bychom měli být, než skutečně objektivní pohled. Můžeme nezaujatou a zároveň zasvěcenou analýzu češství čekat od cizince?

Je pravda, že k mnoha událostem i osobnostem nedokážeme zaujmou nestranné stanovisko. Dlouho jsme  slýchali komentáře poplatné předchozímu režimu, dějiny byly interpretovány v zájmu propagandy, stejně jako životopisy nepohodlných lidí. Po událostech v roce 1989 se objevil opačný trend – neobjektivní glorifikace. A pokud je člověk, pamětník starých socialistických časů, k sobě upřímný, cítí, že část propagandy je v něm tak hluboce zakořeněná, že se podvědomě brání přijímat nové, protikladné informace.

Mariusz Szczygieł  ve své knize střídá kratší články a glosy s delšími reportážemi, kniha tak není pouhou sbírkou článků s různým zaměřením, ale působí kompaktním a promyšleně komponovaným dojmem. První rozsáhlá reportáž nazvaná Ani krok bez Bati je věnovaná historii světoznámého obuvnického impéria a jeho nejvýraznějším představitelům. Tento text je příkladem snahy o novinářskou nestrannost. Autor nehodnotí, předkládá fakta, neinterpretuje je a nevyvozuje z nich žádné závěry. K těm musí čtenář dospět sám. Obrázek, který si lze z uvedených faktů složit, není jednoznačně lichotivý.

Podobným způsobem postupuje Mariusz Szczygieł i v následujících reportážích, které představují průřez českými dějinami, mířící do jednadvacátého století. Vybírá si výrazné a kontroverzní osobnosti, třeba Lídu Baarovou v reportáži Jen žena, Jana Procházku (Miláček) nebo Eduarda Kirchbergra později známého jako Karla Fabiána (Lovec tragédií). Články nemají z obsahového hlediska žádný společný rys, který by naznačoval, že se autor jejich protagonisty snaží vtěsnat do stejné formy nebo jim přisoudit podobné motivy pro jejich jednání.

Pro Szczygieła nejsou zajímavé pouze osudy lidí, v reportáži nazvané Důkaz lásky sleduje stavbu Stalinova pomníku. Megalomanské projekty mají vliv i na lidi, kteří se okolo nich pohybují, přesto ale naznačená souvislost mezi sebevraždou Otakara Švece a stavbou, kterou projektoval, není úplně jednoznačná.

Článek, jenž se převážně věnuje Martě Kubišové, je předznamenán krátkým vylíčením hrubého zásahu do soukromí Heleny Vondráčkové ze strany současného bulvárního tisku (Lidový koncern). Helenu Vondráčkovou s Martou Kubišovou nespojuje pouze společné účinkování ve skupině Golden Kids, ale i porevoluční soudní tahanice. V textu nazvaném Život je chlap autor představuje uměleckou scénu za normalizace v době, kdy byla podepsána Charta 77, ale i takzvaná Anticharta. Český čtenář může nahlédnout do kusých a holých faktů bez osobních sympatií nebo antipatií k umělcům, kteří v té době byli nuceni zaujmout  nějaký postoj.

Pozoruhodná je krátká reportáž zachycující pokus o rozhovor s neteří Franze Kafky (Paní Neimitace), která má úžasný kafkovský náboj. Pokud v textu není velká část fikce – nerad bych to autorovi podsouval –, zachovala se v Kafkově rodině podivuhodná atmosféra jeho knih.

Poslední dlouhou reportáž Film se musí točit věnuje Mariusz Szczygieł třem lidem - Janu Palachovi, Jaroslavě Moserové a Zdeněku Adamcovi. Asi většina lidí v dnešní době ví, že Jaroslavu Moserovou s Janem Palachem spojují jeho poslední chvíle. Jméno Zdeněk Adamec už tak známé není, byl to člověk, který po revoluci Palachův čin zopakoval.  V této části mám výhradu vůči jinak velmi kvalitnímu překladu. Překladatelka Helena Stachová používá slovo „Pardubičák“. Proti tomuto, z hlediska češtiny použitelnému tvaru, by se každý Pardubák velmi ostře ohradil.

Při uvažování o obsahu knihy se mi vtíraly dvě myšlenky. První se týkala přijetí knihy českými čtenáři, a zejména recenzenty. Převážně kladný přístup a chvála mohou znamenat jakési duševní sebemrskačství dané obavou, abychom nebyli osočeni ze strachu podívat se do zrcadla nastaveného zahraničním publicistou. Druhý moment se týkal charakteristiky češství. Szczygiełovy příběhy se týkají velmi úzkého okruhu lidí, spíš než vzorek národa připomínajícímu elitní klub informovaných pražských intelektuálů.

Mariusz Szczygieł píše svižným publicistickým stylem, krátké úderné věty zaujmou a strhnou, v některých případech dokonce tak, že čtenář ztrácí kritický postoj a nechává se tvrzeními autora ovlivnit. Szczygieł se nepouští do složitých rozborů, jimiž by nudil a které by se daly napadnout. Drží se převážně známých a ověřitelných faktů, vybírá si však ty, které se mu pro daný záměr hodí. Je to příkladná novinářské práce, kterou většina čtenářů určitě ocení.

Knihu Gottland vydala nakladatelství Dokořán a Jaroslava Jiskrová - Máj