Agogh Oldřicha Mikuláška

Recenze

Vytvořeno 6. 7. 2012 2:00

Autor: Břetislav Orlík

Podruhé se k čtenářům dostává samostatná sbírka básní dalšího z českých velikánů, jenž nemá dosud pevnou přihrádku v knihkupectví. Poslední dobou však začínají být snahy nakladatelů patrnější. V roce 2011 jsme se tak mohli setkat se Skácelem (A znovu láska, Noc s Věstonickou venuší), Halasem (Dokořán), Blatným (Pomocná škola Bixley), Bochořákem (Co zbývá) a letos i se Zahradníčkem (Rouška Veroničina) a Mikuláškem (Agogh). Tento výčet samozřejmě není úplný, každý si jej upraví dle své chuti. Má jen ukázat, že snad přece jen svítá na lepší časy.

Oldřich Mikulášek započal svou tvorbu v duchu poetismu (Černý bílý ano ne), poté pod vlivem Skupiny 42 u něj vzrůstá potřeba existenciálních otázek. Ty jej neopustí až do poslední sbírky Čejčí pláč (1984). Od poetismu později ustoupil. Ve vnějším životě se rovněž potýkal s nutností měnit zaměstnání. Od pomocného dělníka v cihelně, přes Lidové noviny a Hosta do domu až po zákaz publikování na konci života. Po strojopisných samizdatech spatřil Agogh světlo světa oficiálně v roce 1989. Zakotvil v knihovnách, veřejných i domácích. Souborně jej poté vydal ještě Ivo Železný.

Vysoká koncentrace tropů a figur představuje Mikuláška vyzrálého, vrcholného, člověka s utvořeným svébytným stylem, avšak stále snícího, jenž nezapomíná na základy jako Ostych, Nahota, Zděšení láskou. Autor ovlivněný Holanem a Halasem zde vytváří silný a dosud nevídaný subjekt a jeho přesahy. Agogh jako zvuková stopa vyvstává z lyrického subjektu, je obsažena v básních a je i subjektem samým. Rudá barva se rozlévá všemi směry, sluch bystří trůnní řeč krále lítosti a smutku Dosud to jaksi jde / po důstojných nohou ptáků-bahňáků / zvysoka nakračujících v jezerech krve / mlátíme přes hlavu starší paní / topíme dět, znásilňujeme sestry / vháníme si slznými bombami do očí / umělý žal / neumějíce už plakat… Přechází přes impresi do intimity. Jeho dominantními prostředky jsou metafora a gradace. Poetika Mikuláška je pro svou svébytnou ontologii nezařaditelná. Esenciální, reagující na rozpornost a různost v člověku, avšak vyznávající ideje. Pere se se sebou samým, tak jako s okolím. Nepostrádá zkušenost, rozmanitost a epiku, avšak typický je svou lyrikou. Ta apriori rozehrává to, čemu bychom mohli říkat názor, vidění světa nebo lépe autorská konfese.

Ať se nám to líbí, či ne, rozpornost, úspěchy i neúspěchy, bolest i štěstí, to vše je podřízeno světovému duchu lyriky. Její krok – ta šalba boků / že i věčnost na vteřinu / může slehnout… / jako slunko ve stínu řas.

Knihu Agogh vydalo nakladatelství Vyšehrad