Hranice rozdělující i spojující

Recenze

Vytvořeno 10. 8. 2012 2:00

Autor: Jiří Lojín

Minulost i současnost příhraničí je zdrojem silných a dramatických lidských příběhů. Zpracovat je a zachytit přitom neopakovatelnou atmosféru svérázného kraje je dar, který není dán všem literátům. Autor se musí s prostředím sžít, cítit běh jeho života, být jedním z lidí, kteří jsou v něm natrvalo zakotveni. Vztah ke kraji, zvlášť k tak specifickému, jako je příhraničí, se nedá naučit, musí se prožít.

Název povídkové knihy Tomáše Martince Hranice evokuje lokalizaci děje, ale nejen to, hranice symbolizuje také mezilidské vztahy. Hranice lidi od sebe oddělují, někdy jsou vytvářeny uměle, jindy si je lidé z různých důvodů mezi sebe umísťují sami. Ovšem pokud hranice oddělují, paradoxně fungují i opačně – lidé se na nich setkávají a ti, kteří by se v bezejmenném davu bez povšimnutí minuli, se spolu zastaví a vzájemně se podělí o svůj příběh. Tak je tomu například v povídkách Kameníci a Dar.

Poněkud jiné pojetí nabízí úvodní povídka Bunkr. Příhraničí se v ní vyskytuje pouze v titulní rekvizitě, okolo níž se text odehrává. Hranice však vedou mezi všemi čtyřmi protagonisty – pocházejí z různých prostředí, různá je i jejich motivace a v neposlední řadě je rozděluje i zájem o koupi stejné věci. Překonat je se nepodaří ani při nuceném pobytu v malém prostoru. Bunkr je precizně vystavěná povídka a její strategické postavení na začátku knihy čtenáře povzbudí k dalšímu čtení.

Začátek a konec druhé světové války se v českém pohraničí projevil katastrofálními změnami ve vztazích mezi lidmi a bezpříkladným bezprávím. Ještě dnes se staré rány otevírají a jejich odraz se objevil povídkách Kóta 237 a Dveře. V Kótě 237 se spojuje minulost a přítomnost prolnutím v jakémsi bdělém snu. Následující dvojice povídek se odehrává také v poválečných letech. Richter je dějově poměrně jednoduchá – muž se ocitne v nesprávné době na nesprávném místě a stane se obětí lidí, kterým je život jiného člověka naprosto lhostejným. Povídku Leccos autor naopak koncipoval velmi pečlivě a postupně před čtenářem odkrývá nejen šokující osud babičky hlavního hrdiny, ale také komplikované období padesátých let, kdy pohraničí bylo vystaveno nájezdům zlatokopů a probíhající kolektivizace se stala živnou půdou pro udavače. V těchto povídkách má název sbírky svůj původní význam, hlavním spojujícím faktorem je děj, odehrávající se v pohraničí.

Rozdíly mezi životem v této specifické oblasti a vnitrozemím se nesmazaly ani v době, kdy oficiální propaganda socialistického státu hlásala sbližování města a vesnice a ani dnes není situace lepší. Spíše se zhoršila vlivem klesající zaměstnanosti, která zvlášt mladé lidi nutí k přestěhování do měst nebo k hledání práce v zahraničí. Pohraniční vesnice se vylidňují a v některých zůstává pouze určitá sorta „svérázných“ obyvatel. Povídky Beton tour, Zbyněk a Volyňáci se takovým typům věnují.

Cizinci mezi námi a hranice, které nás od nich oddělují – tak by se mohlo nazývat další ze spojujících témat, zvlášť v povídkách Kameníci, Saxofon a Emmerich. Poslední jmenovaná povídka v krátkosti načrtává životní příběh sportovce Emmericha Ratha. Její součástí je i popis nešťastného závodu, při kterém zahynul Bohumil Hanč. Autor interpretuje současnou verzi tohoto příběhu, která neklade takový důraz na kamarádství mezi Hančem a Vrbatou a nepřeceňuje roli Vrbatovy obětavosti.

Tomáš Martinec v knize povídek Hranice prokázal, že mu úloha autora textů z pohraničí sedí dokonale. Prostředí, které zachycuje, je plasticky vykreslené, se znalostí umožňující čtenáři přiblížit charakteristické rysy kraje po léta postihovaného válkami, nesmyslnými reformami a chudobou. Stejně dobře dokázal vykreslit povahy lidí, kteří zde žili či žijí, a vlivy, jež je formovaly. V textu je cítit, že autor Broumovsko důvěrně zná. Přesto nejde pouze o regionální literaturu určenou jen pro čtenáře z této oblasti, pro ostatní má další, „přidanou“ hodnotu - přiblížení života v odlehlých místech, který může být hodně odlišný.

Knihu Hranice vydalo nakladatelství Bor