Modrý soumrak mladého spisovatele

Recenze

Vytvořeno 30. 8. 2012 2:00

Autor: Jiří Lojín

Prosadit se, docílit vydání literární prvotiny, to není snadná věc. Dosud nepublikovaný autor se ocitá v bludném kruhu – vydavatelé jej nechtějí vydat, protože ho dosud nikdo nevydal. Zbývá jen pocit marnosti, rozlévající se nad kupkou popsaného papíru. Ani moderní počítačová doba nepřinesla žádnou změnu, přestože zasílání rukopisů je jednodušší, je možné oslovit více potenciálně šťastných nakladatelů a popsané papíry nahrazuje virtuální hromádka bajtů. I o tom se zmiňuje próza Daniela Krhuta Pašerák snů. Přestože je to autorova druhá vydaná kniha, vzhledem k okolnostem realizace jeho prvotiny je možno ji považovat téměř za debut. Naštěstí nakladatelství Host připravilo souhrnné vydání nejen Pašeráka snů, ale i prvotiny nazvané Modrej soumrak nad městem.

Modrej soumrak nad městem jsou volně řazené imaginativní texty, které postrádají pevnou dějovou linku. Hned v prvním autor zcela jasně definuje, z jaké pozice bude své bezdějové příběhy  vyprávět. Jeho styl je rozevlátý a uvolněný. Představuje se čtenáři jako člověk, který má zcela jasnou představu o své výjimečnosti. Ta jej výrazně pozvedává nad běžný dav, který jej k smrti nudí. V podobném tónu pokračuje v dalších částech svých textů a přidává další kamínek do mozaiky představy o své neodolatelnosti – tajemně naznačuje strach vrátit se v myšlenkách do minulosti, jako kdyby ho tam čekalo něco hrůzného. Samozřejmě je to jen slepá cesta, náznaky, které nikam nevedou a mohly by být snad působivé ve společnosti naivních mladých slečen. Kromě představy výjimečnosti se první knihou textů táhnou drogy a alkohol. Je to jeden z katalyzátorů autorových představ. Svět alkoholu je autorovi hodně blízký a dokáže z něj čerpat naprosto přesvědčivé postřehy, jako prázdné opilecké řeči lidí, kteří jsou na své alkoholové eskapády nesmírně a neprávem hrdí.

„Ty vole, jedu z jedné pivnice. Kamaráde, minulej týden jsem byl v Ráji. To bylo šílený. Já jsem tam normálně vzal dva spolužáky z jazykovky. Chápeš, ne? Neměli co dělat, tak jsem je tam vzal a předtím jsem strašně chlastal. No a když jsme tam dorazili, tak jsem zahulil. Ale něco fakt kvalitního. Ty vole, tos měl pak vidět, co jsem dělal. Já jsem normálně byl úplně na sračky. Voni mě čtyřikrát vyhodili.“
(Krhut, D.: Pašerák snů. Brno: Host, 2012, str. 200.)

Dokonalá znalost prostředí alkoholu a drog ale vede k tomu, že se toto nevýrazné téma prosazuje na úkor příběhu, a Krhutova kniha Modrej soumrak nad městem se tak stává jakousi novodobou variantou beatnické literatury. Daniel Krhut dokáže napsat emotivně vypjatý, poutavý text, který dokáže čtenáře strhnout. Kombinuje spisovnou češtinu, bohatou na synonyma, s jazykem odposlouchaným z hospod od lidí v nejrůznějším stádiu opilosti. Ale bohatý a barvitý jazyk nemůže nahradit absenci nosného tématu a to čtenář v Krhutově knize při nejlepší vůli nenajde.

Souborné vydání dvou próz z různých časových období je skvělá příležitost posoudit autorův vývoj. Oba texty sice dělí pouhých pět let, ale při autorově mládí je to podstatný kus života. Nedá se říct, že by se Daniel Krhut tematicky někam posunul. Opět je zde již známá scenérie alkoholu a drog. Přece jen je ale poznat citelnou změnu postoje k nemírnému holdování těmto neřestem. Postupné upadání přítele Mártyho je sugestivně vylíčeno a spíše než jako hrdinské holedbání vyznívá jako memento. Autorův postoj k životu a hlavně jeho vědomí vlastní výjimečnosti se však od doby první knihy nezměnil. Hned první kapitola Pracovní pohovor nenechá čtenáře na pochybách, že pro Krhutovo literární alter-ego není žádná obyčejná práce dost dobrá, a je zrozen k vyšším cílům, které však přesněji nespecifikuje. V Pašerákovi snů je patrný mírný odklon od vnitřní imaginace, která zůstává jako poetické reziduum pouze v některých částech. Bohužel, stále chybí příběh nebo alespoň závažnější téma prostupující celým textem. Místo toho se v textu promenují Krhutovi přátelé a známí a on je po vzoru beatníků nebo Hrabala popisuje. Ani v této knize se mu nedají upřít barvité a sugestivní popisy, ale při tušených schopnostech autora je to málo. Ve svých textech se Daniel Krhut vyznává z touhy psát něco originálního a kritizuje konformitu tvorby mladých literátů. Sám však jde cestou, která byla prošlapaná již před mnoha lety a v žádném případě nejde o nic objevného.

Zajímavou částí jsou autorovy špatné zkušenosti s vydavatelem, který se „ujal“ jeho první knihy. Několika jednoduchými dotazy na internetovém vyhledávači lze najít stránky tohoto „vydavatelství“ a posoudit, jak blízko pravdě jsou autorovy negativní názory.

"Ten zkurvysyn úplně zničil můj rukopis, vydal ho za levný peníze, text graficky nezeditoval a rovnou ho přetiskl z wordu, jak jsem mu ho poslal, neudělal ani korekturu, úplně to odflákl. Nikdy mi neposlal návrh obálky, i když jsem ho o to opakovaně žádal."
(Krhut, D.: Pašerák snů. Brno: Host, 2012, str.70.)

Krhutův Pašerák snů je i přes vypravěčské schopnosti autora poněkud nevýrazný – autor s nadšením a zápalem vypráví o ničem. Skupinka jeho známých prosáklých alkoholem a drogami se pohybuje odnikud nikam, světlých bodů, jako třeba zmíněné upadání kamaráda Mártyho, je málo. Literární styl knihy však naznačuje, že pokud se autor oprostí od představy, že čtenáře zajímají prázdné opilecké plky jeho známých, bude schopen vytvořit pozoruhodné dílo.

Knihu Pašerák snů vydalo nakladatelství Host