Fyzické básnictví, neodborná kniha opravdového odborníka

Recenze

Vytvořeno 3. 9. 2012 2:00

Autor: Petr Kuběnský

Tvrdit, že čeští novověcí básníci stvořili namnoze díla nevídané hloubky, ač by se tento předpoklad zakládal na pravdě, by bylo pošetilým mrháním prostoru. Naproti tomu prohlásit, že je česká experimentální poezie i ve světovém kontextu výjimečná, nám může dát dobrý odrazový můstek pro docenění první monografie o fyzickém básnictví, která kdy vyšla.

Podívejme se na celou problematiku s historickým odstupem. V době největšího rozkvětu světových avantgard se vedle dadaismu, expresionismu a futurismu vyprofiloval a rozvíjel i ryze český literární směr, totiž poetismus. Pomiňme, že jeho program byl, shovívavě řečeno, trochu nekonzistentní v teoretickém základu. Přesto skupina sdružená okolo Karla Teigeho a Vítězslava Nezvala obdivuhodným způsobem myšlenkově předběhla světový nástup surrealismu. V šedesátých letech zase Jiří Kolář, Ladislav Nebeský a jim podobní prošlapali cestu vizuální poezii, a Josef Hiršal s Bohumilou Grögerovou ji svými teoretickými pracemi zařadili do paralelně probíhajícího kvasu mezinárodního hnutí konkrétistů. Třebíčský rodák Ladislav Novák se díky propojení výtvarných technik a psaného textu a díky experimentům s fónickým básnictvím, stal v zahraničí mnohem ceněnějším umělcem než u nás. Mnohem později se česká slam poetry díky šťastnému omylu stala unikátní, spontánní obdobou pečlivě připravovaných vystoupení světových slamerů. Stejně výjimečným postavením se pak honosí fyzické básnictví Petra Váši, které čerpá ze všech výše uvedených pramenů.

Představovat autora knihy, která nedávno vyšla v nakladatelství Host, se bude brněnským jevit jako ztráta času. Pokud se však alespoň trochu zajímáte o české moderní umění, jistě vám není jeho jméno a jeho osobitá performance neznámá, ať bydlíte kdekoli. Petr Váša se už od začátku devadesátých let věnuje kromě muziky (vzpomeňme na alternativní stálici českých pódií, kapelu Ty syčáci) i specifickým one-man-show, které spojují prvky básnického přednesu s výtvarnem, pantomimou, divadlem (nejsnadněji srovnatelným s japonskou tradicí hudebního divadla) a využíváním těla jako rytmického nástroje. V těchto ohledech, dá se říct, přímo navazuje na prvky happeningu, vizuální a fónické poezie. Váša za posledních dvacet let zdokonalil svou metodu natolik, že má nyní za sebou desítky a stovky vystoupení u nás i v zahraničí. Záznamy jeho performance se prodávají na audio- i video-nosičích. A prostřednictvím výuky Váša vychovává své nástupce na uměleckých školách (např. na brněnské JAMU).

Petr Váša sám svoji metodu označuje jako "sestup k základům jazyka, návrat do oblasti svobodného hravého sebevyjádření". To je velmi přesná formulace, ale pro její správné pochopení bychom měli tuto větu rozdělit. Sestupem k základům jazyka autor snad míní znovuobjevení prapůvodního sepjetí označujícího a označovaného (srozumitelněji řečeno: výrazu a významu). V dobách před vznikem řeči, kdy se člověk učil komunikovat ve skupině, bylo spojení gesta, zvuku či symbolu s významem mnohem těsnější než dnes. Piktogram vln či zvuk šplouchání je motivovaný mnohem jasněji než vznik slova "voda". Na druhou stranu, tato pravěká komunikace byla zároveň i více fixována na mluvčího, více individualizovaná, protože neexistovala závazná pravidla komunikace. Dnes, kdy jsme obklopení výkladovými slovníky, popisujícími pregnantně význam jednotlivých složek verbální komunikace, se zdá nepředstavitelné, že by někdo užil znak či slovo a nepředpokládal by univerzální pochopení. Interpretační volnost a mnohovýznamovost se však uchovala v hájemstvích umění a Váša si díky tomu může dovolit luxus tvořit pro radost a potěchu diváka a zároveň restaurovat kořeny mezilidské komunikace tím, že užívá metajazyka zvuků, pohybů a kreseb.

Osobitost Vášova projevu se ale odráží v druhé části výše zmíněné citace. Herní prvek, o němž mluví, nás navrací do krajiny dětství, kde jsme byli neustále okouzlování maličkostmi, které nám pomáhaly objevovat svět. Čtenář, který bude následovat autorova odkazu, se především učí nacházet nové způsoby vnímání a pozorování věcí. Pojďme se na tuto problematiku podívat z hlediska knihy, kterou nám Váša předkládá.

Sborník Fyzické básnictví je shrnutím autorových teoretických úvah a fejetonů týkajících se fyzické poezie. Některé z nich (např. první oddíl knihy nazvaný Fejetony) vycházely tiskem v Lidových novinách a dalších periodikách. Mnohé další psal Váša pro svoje žáky coby inspiraci a pokus o přiblížení své metody studentům. Všechny texty pohromadě se však objevují v jednom svazku poprvé.

Strukturu knihy tvoří čtyři zásadní celky oddělené jak stylově, tak obdobím, v němž byly psány. Kapitola Fejetony (1992-1994) se nejvíce blíží tomu, nač autor upozorňuje v předmluvě: "...jakkoliv to může na první pohled vypadat zvláštně, [...] toto je sbírka básní. Fyzických." Vášovy fejetony vyjadřují především jeho nadšení ze života, z jeho přirozeného a ústrojného propojení s uměním, radost z objevování nových možností své umělecké metody. Autorův úvahový styl, zápal, s nímž popisuje pozorování světa kolem sebe, a důraz na netradiční úhel pohledu nejsou nepodobné Karpatským hrám Miloslava Nevrlého. Oběma autorům je vlastní odvaha k bláznivým činům a zakotvení v oblasti hry.

Následující oddíl Manifesty (1993-1994) už zachází s pojmy důkladněji. Petr Váša v něm vysvětluje principy a prameny své multiinstrumentální hry, v níž se snoubí obraz, zvuk, pohyb a gesto. Přestože zde zmiňuje za své inspirátory ruské futuristy a experimentální básníky, lze postřehnout i podstatný rozdíl, který tkví mezi principy experimentální a fyzické poezie. Váša se totiž na rozdíl od svých předchůdců snaží spíše, než o rozbíjení a atomizaci (slova, jednotlivých uměleckých disciplín, atd.), o jejich syntézu, o spojení ve funkční celek.
Kapitola Imaginace (1994-1995) obsahuje svého druhu konkrétní básně, podobné "návodné poezii" Jiřího Koláře (např. sbírka Návod k použití) a konečně poslední oddíl Kurz fyzického básnictví (1992-2011) je souborem praktických cvičení, které Petr Váša připravil pro účastníky svých kurzů na rozličných uměleckých školách. Tato poslední část je velmi cenná zejména pro lektory tvůrčího psaní a dramaterapeuty, kteří zde mohou naleznout nové, ozvláštňující podněty využitelné při výkonu svého řemesla.

Jednotlivé oddíly knihy vlastně reprezentují Vášův vývoj v přístupu k rozmluvě o fyzickém básnictví. Nejprve se snaží představit svůj náhled na svět a každodennost, pocit, který by měl na začátku experimentování s fyzickou poezií stát. Poté předává čtenáři zkušenost a teoretická východiska. Třetím oddílem vybízí přímo k participaci, k účasti na uměleckém činu. A nakonec recipientovi představuje fyzickou poezii v konkrétní podobě jednotlivých cvičení, vhodných pro praktikující zájemce, ale i instruktory podobných aktivit.

Svazek je navíc doplněn obsáhlou předmluvou, rozhovorem (příznačně - autora se sebou samým), stručným životopisem a bibliografií. Co je však pro čtenáře nejpodstatnější, nechybí ani bonusové DVD obsahujícím audio a videozáznamy z Vášových performance a jeho knihy kreseb. Když si je člověk prohlíží, nejzřetelněji si uvědomí výlučnost Vášova postavení. Autor totiž na rozdíl od mnoha jeho literárních souputníků neodděluje oblast umění a soukromého života. Jeho kresby vznikají za chůze, při obědě (malby rajskou šťávou!), na rotujícím gramofonu. Některé jsou rozpité deštěm, jiné kreslené oběma rukama naráz. Právě tento akt neustávající tvorby činí z Vášovy metody i z předkládané knihy pozoruhodný, nedocenitelný zásobník inspirace a nápadů. Dá se snad namítnout, že je Fyzické básnictví učebnicí krajně neodbornou z hlediska stylu a přístupu k tématu. Ale zároveň je autorským počinem jediného praktikujícího odborníka. A to je ve výsledku jediný fakt, který se počítá.

(Váša, P.: Fyzické básnictví. Brno: Host, 2011.)

Knihu Fyzické básnictví vydalo nakladatelství Host